ČÁST TŘETÍ
Břeh noční Plutónie
15
Do večera klesla teplota o deset stupňů, protože tímto koutem Žlebů prochází menší studená fronta. Nejsou žádné bouřky, ale nebe se zabarví do fialova a zároveň přijde mlha. Rodí se z řeky a vystupuje po svažité ulici Chase, nejdřív pohltí strouhy, potom chodníky, nakonec polkne i domy. Nemůže je úplně schovat, jak to někdy dělají jarní a zimní mlhy, ale to, co provede, je kdoví proč horší: ukradne barvy a obrysy rozbřednou. Ta mlha způsobí, že to, co je obvyklé, vypadá cize. A pak ten pach, ten prastarý odér racků, který se nutí do nosu a probouzí jakési hlubiny ve vašem mozku, ty hlubiny, kterým nedělá potíže věřit v příšery, když přestává být vidět a srdce je neklidné.
Debbi Andersonová na ulici Sumner má stále dispečerskou směnu. Arnold Hrabowski, „Šílený Maďar“, byl poslán domů bez odznaku – vlastně suspendován – a s pocitem, že musí manželce položit několik dobře mířených dotazů (přesvědčení, že odpovědi už stejně zná, ho deprimuje ještě víc). Debbi teď stojí u okna, v ruce drží šálek kávy a trochu se mračí.
„To se mi nelíbí,“ říká Bobbymu Dulacovi, který zachmuřeně mlčí a píše hlášení. „Připomíná mi to ty Hammerovy filmy, na které jsem si dívala, když jsem chodila na střední.“
„Hammerovy filmy?“ Bobby zvedne hlavu.
„Horory,“ vysvětlí a hledí do houstnoucí mlhy. „Spousta jich byla o Drakulovi. Taky o Jackovi Rozparovači.“
„Nechci o Jacku Rozparovači slyšet ani slovo,“ říká Bobby. „Nežertuju, Debster,“ a znovu se pustí do psaní.
Na parkovišti před večerkou u telefonního automatu stojí pan Rajan Patel (telefonní přístroj je stále přelepen žlutou policejní páskou, ale kdy se bude znovu používat, to nám pan Patel nebude moci oznámit). Pan Patel se dívá směrem k městečku, které teď vypadá, jako by vystupovalo z obrovské mísy se smetanou, a do té mísy klesají domy na ulici Chase. Domy v nejnižším bodě ulice jsou vidět jen od prvního patra nahoru.
„Jestli tam teď je,“ říká pan Patel potichu a jenom pro sebe, „dnes večer si bude dělat, co chce.“
Zkříží paže na hrudníku a otřese se.
Dale Gilbertson je doma, což je kupodivu. Má v plánu posedět u večeře s manželkou a synkem, i kdyby se měl kvůli tomu zbořit svět. Vyjde ze svého doupěte (kde strávil dvacet minut hovorem s policistou Jeffem Blackem a při tom rozhovoru potřeboval veškerou svou disciplínu, aby nezačal řvát) a vidí, že manželka stojí u okna a hledí ven. Zaujala skoro úplně stejný postoj jako Debbi Andersonová až na to, že má v ruce sklenici vína místo šálku kávy. Mračí se skoro stejně.
„Mlha od řeky,“ říká Sára zachmuřeně. „To je skvělé. Jestli je tam venku –“
Dale na ni namíří prst. „Neříkej to. Ani na to nepomysli.“
Ale ví, že ani jeden z nich si nedokáže pomoct a budou na to myslet. Ulice ve French Landingu – ulice plné mlhy – budou v této chvíli pusté: nikdo nebude nakupovat v obchodech, nikdo se nebude loudat po chodnících, nikdo nebude v parcích. Zvlášť ne děti. Rodiče je budou držet doma. Dokonce i v Nailhouse Row, kde se dobrý rodič najde spíš výjimečně, budou lidé zavírat své děti uvnitř.
„Neřeknu to,“ souhlasí Sára. „Aspoň to můžu udělat.“
„Co je k večeři?“
„Co takhle kuřecí nákyp?“
Jindy by mu takové teplé jídlo o červencovém večeru připadalo nevhodné, ale dnes, s tou plížící se mlhou, je to přesně to pravé. Stoupne si za ni, krátce ji k sobě přitiskne a řekne: „Bezva. Čím dřív bude, tím líp.“
Zklamaně se otočí. „Vracíš se do práce?“
„Neměl bych, když je u vesla Brown s Blackem –“
„Ti blbečci,“ říká Sára. „Nikdy jsem je neměla ráda.“
Dale se usměje. Ví, že Sára, rozená Asburyová, se nikdy moc nezajímala o to, jak si Dale vydělává na živobytí, a tím víc je její zuřivá loajálnost dojemná. A dnes večer je pro něj jako živá voda. Byl to nejmizernější den jeho policejní kariéry, který skončil odvoláním Arnolda Hrabowského. Dale ví, že Arnie je přesvědčen, že brzy bude zase zpátky ve službě. A je k uzoufání, že Arnie má možná pravdu. Podle toho, jak se věci vyvíjejí, bude asi Dale potřebovat doko…
