23
„Ještě jednu!“ prohlásí pán ze sportovního vysílání ESPN. Zní to spíš jako rozkaz než žádost a Henry, i když toho chlapíka nevidí, pozná, že konkrétně tento bačkorář nikdy v životě nedělal sport, ať už profesionálně nebo jinak. Táhne z něj typicky sádelné, mírně mastné aroma člověka, který má nadváhu skoro od narození. Práce ve sportovním vysílání mu má nanejvýš kompenzovat vzpomínky na šaty kupované v oddělení Husky u Searse a na všechny ty dětské říkanky typu „Baček tlustý, žere chrousty, za dvě babky padesát“.
Jmenuje se Penniman. „Přesně jako Little Richard!“ vysvětlil Henrymu, když si potřásali rukama v rádiové stanici. „To byl jeden slavný rocker v padesátých letech. Možná si ho pamatujete?“
„Matně,“ prohlásil Henry, jako by neměl svého času každičkou nahrávku, kterou Little Richard vydal. „Zřejmě to byl jeden z Otců zakladatelů.“ Penniman se burácivě zachechtal a v tom smíchu Henry zahlédl budoucnost, která mu možná kyne. Ale je to budoucnost, jakou by si přál? Lidé se smáli taky Howardu Sternovi, a Howard Stern byl blbec.
„Ještě jednu skleničku!“ opakuje Penniman. Sedí v baru U dubu, kde dal Penniman barmanovi dýško pět dolarů, pokud přepne televizi z bowlingu, který vysílala ABC, na stanici ESPN, i když tam v tuhle denní hodinu nic nedávají, jenom golfové triky a lov okounů. „Ještě jednu skleničku, jenom abychom zapili obchod!“
Ale oni žádný obchod neuzavřeli a Henry neví, jestli by vůbec chtěl. Celostátně vysílat George Rathbuna v rozhlasovém bloku ESPN by mělo být lákavé a Henrymu nedělá zvláštní problém přejmenovat pořad z Balíkovské baráže na Baráž z ESPN – stejně by se pořád soustředil hlavně na střední a severní část státu – ale…
Ale co?
Ještě než se nad tou otázkou stačí zamyslet, ucítí to znovu: Můj hřích, parfém, který jeho manželka používala při jistých příležitostech, kdy chtěla vyslat jistý signál. Za těch jistých večerů, kdy byla v pokoji tma a oba nic neviděli a zbývaly jim jenom vůně a hmat, jí říkával Skřivánek.
Skřivánek.
„Víte, myslím, že tuhle skleničku vynechám,“ řekne Henry. „Doma mě ještě čeká práce. Ale budu o vaší nabídce přemýšlet. A myslím to vážně.“
„Ha-ha-ha,“ udělá Penniman a Henry pozná podle jistého drobného zčeření vzduchu, že ten pán mu šermuje prstem pod nosem. Henry uvažuje, jak by asi Penniman reagoval, kdyby Henry najednou vyrazil hlavou dopředu a ten urážlivý prst ukousl v druhém kloubu. Kdyby mu Henry ukázal trochu té místní pohostinnosti v Rybářově stylu. Jak hlasitě by asi Penniman zaječel? Třeba tak hlasitě jako Little Richard před instrumentální vložkou v „Tutti Frutti“? Nebo by se na něco takového nevzmohl?
„Nemůžete odejít, pokud nebudu chtít,“ připomene mu pan Tlustý-Ale-Dávno-Mi-To-Nevadí. „Mám vás odvézt, že.“ Má už čtvrtý koktejl a trochu se mu plete jazyk. Příteli, pomyslí si Henry, radši bych si strčil fretku do zadku, než bych s tebou sedl do auta.
„Ale můžu,“ odpoví Henry příjemně. Nick Avery, barman, má dnes odpoledne vystaráno: tlusťoch mu podstrčil pět babek, aby přepnul program v televizi, a když tlusťoch odešel na záchod, aby si udělal trochu místo, podstrčil mu ten slepec dalších pět babek, aby zavolal taxík.
„Co?“
„Řekl jsem, že můžu. Barmane?“
„Je venku, pane,“ oznámí mu Avery. „Přijel před dvěma minutama.“
Ozve se tučné vrznutí, jak se Penniman otočí na své barové stoličce. Henry nevidí, jak se tlusťoch mračí, když Henry míří k taxíku čekajícímu před hotelem, ale vycítí to.
„Poslechněte, Henry,“ ozve se Penniman. „Myslím, že možná tak docela nechápete svou současnou situaci. Na nebi sportovních rádií jsou jistý hvězdy, to je teda fakt – lidi jako Slavnej sporťák Babe a Tony Kornheiser vydělávají šest nul ročně jenom na honorářích za mluvení, snadnejch šest nul – ale tak daleko ještě nejste. Ty dveře jsou pro vás momentálně zavřený. Ale já, příteli, já jsem sakra dobrej vrátnej. A to znamená, že když řeknu, že si dáme ještě jednu skleničku, tak –“
„Barmane,“ řekne Henry tiše, ale pak zavrtí hlavu. „Já vás prostě nemohu oslovovat …
