7. Jsi žena…
Carrie s matkou seděly v obývacím pokoji a poslouchaly píseň „Ať se světla rozhoří“, kterou jim z gramofonu (který matka nazývala victrola (victrola - původní obchodní značka gramofonu) a při alespoň trochu dobré náladě vic) zpíval Tennessee Ernie Ford. Carrie seděla u šicího stroje a úporně šlapala, přišívajíc rukávy k novým šatům. Matka seděla pod sádrovým krucifixem, háčkovala dečku a podupávala si nohou do rytmu písně, která patřila k jejím oblíbeným. Pan P. P. Bliss, skladatel tohoto hymnu a nesčetných dalších chvalozpěvů, byl pro ni zářným příkladem Boží práce na Zemi. Byl to námořník a hříšník (tyto dva pojmy v matčině slovníku splývaly), velký rouhač, který se Všemohoucímu vysmíval do tváře. Jednou však přišla bouře, loď se málem převrhla a pan P. P. Bliss padl na svá hříšná kolena u vidiny pekelného jícnu, jenž se mu na hladině oceánu vstřícně rozevíral v ústrety, a začal se modlit k Bohu. Pan P. P. Bliss Bohu slíbil, že když ho zachrání, zasvětí Mu zbytek života. Bouře přirozeně v okamžení ustala.
Jasně září oko Boží
z majáku nás ostříhá
a On navíc pro nás hříšné
další světla zažíhá…
Všechny písně pana P. P. Blisse měly příchuť moře.
Šaty, které šila, byly docela pěkné, měly temně vínovou barvu – nejbližší odstín červeně, který jí byla matka ochotná tolerovat – a nabrané rukávy. Snažila se soustředit jen na šití, ale myšlenky se jí toulaly.
Stropní světlo bylo silné, strohé a žluté, malá zaprášená plyšová pohovka prázdná (Carrie nikdy neměla doma chlapce, s nímž by se na ni posadila) a na protější zdi byl dvojí stín: ukřižovaného Ježíše a pod Ním matčin.
Matce volali ze školy do prádelny, takže přišla domů v poledne. Když ji Carrie viděla přicházet, vnitřně se rozechvěla.
Matka byla veliká žena a stále nosila klobouk. V poslední době jí začaly otékat nohy, které jako by chtěly vykypět z bot. Nosila černý plátěný plášť s černým kožešinovým límcem. Její modré oči byly zvětšené bifokálními skly brýlí bez obrouček. Mívala přes rameno černou kabelku, do níž si dávala peněženku na drobné, další peněženku na bankovky (obě černé), bibli v překladu z roku 1611 (také černou) se svým jménem zlatě vytlačeným na deskách a gumičkou přepásaný, svazek traktátů. Byly mizerně vytištěné na oranžovém papíře.
Carrie mlhavě věděla, že matka i otec Ralph byli kdysi baptisté, ale že tuhle církev opustili, když dospěli k přesvědčení, že baptisté jsou nástrojem Antikristovým. Od té doby se veškeré náboženské obřady odehrávaly doma. Matka je vykonávala o nedělích, útercích a pátcích. To byly Svaté dny. Matka byla obřadníkem, Carrie představovala náboženskou obec. Bohoslužby trvaly od dvou do tří hodin.
Matka otevřela dveře a vstoupila do domu. Chvíli na sebe s Carrie zíraly přes chodbičku jako dva pistolníci před zahájením střelby. Byl to jeden z těch okamžiků, které se zpětně
(strach mohl se v matčiných očích skutečně zračit strach)
zdají mnohem delší.
Matka za sebou zavřela dveře. „Jsi žena,“ řekla tiše.
Carrie cítila, jak se jí kroutí a vraští obličej, ale nedokázala své mimické svaly ovládnout. „Proč jsi mi nic neřekla?“ vykřikla. „Mami, já byl tak vystrašená! A všechny holky si z toho dělaly legraci a házely po mně věci a…“
Matka k ní popošla a její ruka, těžká, mozolnatá a svalnatá ruka pradleny se hbitě vymrštila a zasáhla Carrie hřbetem do čelisti. Dívka upadla ve dveřích z chodby do obývacího pokoje a hlasitě se rozplakala.
„A Bůh stvořil Evu z žebra Adamova,“ řekla matka. Její oči za skly brýlí byly velké a vypadaly jako vejce vařená bez skořápky. Nakopla Carrie hranou boty a Carrie vykřikla. „Vstávej, ženo. Zaklekněme k modlitbám. Pomodleme se k Ježíši za své žensky slabé, špatné a hříšné duše.“
„Mami…“
Byla příliš zmítána vzlykáním, než aby dokázala říct víc. Latentní hysterie se náhle projevila smíchem a nesrozumitelným žvatláním. Nedokázala vstát. Plazila se přes obývací pokoj, vlasy jí splývaly přes obličej a z úst se jí draly hýkavé, mocné a chraplavé vzlyky. Matka ji každou chvíli…
