„…TVOJE PENÍZE A MOJE KNOW HOW…“
„Slang?“ Max se zatvářil zmateně. „Myslím, že znám to, co zná každý.“
„Kde je ‚hrozná díra‘?“
„To je kontrolní stanoviště.“
„Co udělá velitel stravování, když potřebuje masový koncentrát?“
Max se zatvářil pobaveně. „To je jak ze stereovizních seriálů, na palubě kosmické lodi takhle nikdo nemluví. Kuchař je kuchař, a pokud potřebuje kus masa, najde ho v mrazáku.“
„Jak rozeznáš inteligentního živočicha od zvířete?“
„To je jednoduché. Inteligentní živočich je pasažér a zvíře je prostě zvíře.“
„Představ si, že jsi na lodi, která letí z Marsu na Zem, a najednou někdo oznámí, že přestal fungovat reaktor a loď se po spirále řítí do Slunce. Co si pomyslíš?“
„Pomyslím si, že si ze mě někdo dělá legraci. Za prvé, neříká se na lodi, ale v lodi. Za druhé, loď se nemůže pohybovat po spirále. A za třetí, pokud loď letí z Marsu na Zem, nemůže spadnout do Slunce.“
„Představ si, že jsi člen lodní posádky a přistanete v cizím přístavu. Ty chceš jít ven a prohlédnout si okolí, jakým způsobem požádáš kapitána o povolení?“
„Nepožádám.“
„Jednoduše opustíš loď?“
„Nech mě to dokončit. Pokud chci jít ven, požádám prvního důstojníka. Kapitán se nezatěžuje takovými věcmi. Jestli je loď hodně velká, požádám nejdříve velitele svého sektoru.“ Max si poposedl a pohlédl Samovi do očí. „Same – ty už jsi někdy byl ve vesmíru, že?“
„Jak jsi na to přišel, chlapče?“
„Jaký je tvůj cech?“
„Nech toho, Maxi. Na nic se mě neptej a já ti nebudu věšet bulíky na nos. Možná sem se jenom jako ty naučil hantýrku.“
„Tomu nevěřím,“ řekl Max rovnou.
Sam se zatvářil posmutněle. Max pokračoval: „Na co tohle všechno je? Dáváš mi pitomý otázky. Jasně, vím něco o vesmíru. Četl jsem o tom celý život a strýček Chet by mohl vyprávět hodiny. Ale na co mi to je?“
Sam se na něho podíval a řekl tiše: „Maxi – Asgard odlétá příští čtvrtek – ke hvězdám. Chceš být na palubě?“
Max si to představil. Být na palubě slavného Asgardu, mířit ke hvězdám, být – rychle tu představu zase zaplašil. „Nemluv o tom, Same! Ty víš, že bych klidně obětoval pravou ruku. Proč mě pokoušíš?“
„Kolik máš peněz?“
„Proč?“
„Kolik?“
„Ještě jsem neměl čas je spočítat.“ Max začal vytahovat svazek bankovek, které dostal, ale Sam ho rychle a nenápadně zastavil.
„Psst!“ zasykl. „Neukazuj to tady. Chceš se odsud dostat nohama napřed?“
Max vypadal poděšeně, ale zachoval se podle jeho rady. Ještě vyděšeněji se však zatvářil, když peníze spočítal. Věděl, že dostal hodně peněz, ale tohle bylo mnohem víc, než čekal. „Kolik?“ opakoval Sam. Když mu to Max řekl, tiše konstatoval: „To by mělo stačit.“
„Stačit na co?“
„Uvidíš. Zatím je schovej.“
Max to udělal a řekl udiveně: „Nevěděl jsem, že ty knihy jsou tak cenné.“
„Nejsou.“
„Jak to?“
„Je to blbost. Hodně cechů to tak dělá. Chtějí, aby to vypadalo, že jejich tajemství jsou velmi cenná, tak nechají kandidáty zaplatit za ty knihy neslýchané sumy.
Kdyby se tyhle věci vytiskly normálně, prodávaly by se za normální cenu.“
„Ale to je v pořádku, ne? Jak mi to nejvyšší sekretář vysvětlil, není možné, aby tyhle vědomosti měl každý.“
Sam se zamračil a předstíral, že si odplivl. „Jaký je v tom rozdíl? Ty jsi je například měl – ale neměl jsi loď, kterou bys mohl navigovat.“
„Ale…“ Max se zarazil a ušklíbl se. „Vůbec mě nenapadlo, že si nepomůžou, když mi ty knihy vezmou. Četl jsem je, takže vím, co je v nich.“
„Jasně, že víš. Možná si pamatuješ některé metody. Ale nemáš po ruce všechny ty sloupce čísel, takže se nemůžeš vždycky podívat na to, co potřebuješ. To je to, o co jim jde.“
„Ale já si je pamatuju! Četl jsem je, můžu ti to odříkat.“ Na chvíli se zamračil a pak začal recitovat: „Strana 272, spočítané výsledky diferenciální rovnice pohybu podle Ricarda –“ Začal ze sebe chrlit řadu sedmimístných čísel. Sam ho poslouchal a jeho překvapení rostlo. Po chvíli ho zarazil.
„Opravdu si to pamatuješ? Nevymýšlíš si to?“
„Samozřejmě že ne. Četl jsem to.“
„Nic lepšího jsem v životě neviděl. Ty máš fotografickou paměť?“
…
