Jak vzniká divadelní hra

Karel Čapek

52 Kč

Elektronická kniha: Karel Čapek – Jak vzniká divadelní hra (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: capek90 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Čapek: Jak vzniká divadelní hra

Anotace

O autorovi

Karel Čapek

[9.1.1890-25.12.1938] Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře,...

Karel Čapek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Jak vzniká divadelní hra“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak vzniká divadelní hra

Chválabohu, už je to odbyto; teď přijde nejdůležitější část expozice, klíč k celému ději, krátký a napjatý hovor na třech stránečkách, a pak – Bum! Autor ztuhl zděšením. Na jeviště vrazí Katuše, jež měla přijít až za pět minut, až po těch třech stránkách – Proboha, co si teď počít? “Opona, opona,” chce křičet autor, ale hrdlo má sevřeno hrůzou. Ti dva na jevišti jsou také jako strnulí, ale Katuše už štěbetá svůj text; druzí dva s úlevou vpadají, tři stránky jsou přeskočeny, klíč k celému ději padl pod stůl; tak, teď nebude nikdo hře rozumět, nikdo nepochopí, oč jde, všechny motivy jsou tytam, zápletka je v pekle; vždyť, prokristapána, bez těch tří stránek je celá hra nesouvislý nesmysl! Co to ta Katuše provedla? Jak ji mohl inspicient předčasně pustiti na scénu? Teď začne publikum pískat, podrážděno nesmyslností děje; každé dítě musí cítit, že to nemá hlavy ani paty; proč režisér nepřerušil hru? Autor se honem ohlíží do publika, nezačíná-li už protestovat. Avšak obecenstvo klidně smrká, odkašlává a chvílemi jím přeběhne zčeření smíchu; zdá se, že Katuše má úspěch. Nejspíš budou pískat a syčet až na konci aktu. Autor by se chtěl propadnout; prchá z lóže a vrhá se do zákulisí, snad aby zapálil budovu jako stavitel Karlova. Nikdy už nikomu nepůjde na oči, myslí si zoufale, skryt v nějaké garderobě, kde se zhroutí svíraje hlavu dlaněmi. Ano, ano, tedy vše je ztraceno.

A po nepřežitelné době, nejspíše po několika hodinách nebo kdy, zvedne hlavu: co se to děje? Je to, jako by někde tekla voda na dlaždice; teče pleskajíc a šumíc, prudká a vzdálená – Cink! Pleskání vody se najednou zesiluje v prudký šum, kdosi vrazí do garderoby a křičí: “Tady je pan autor,” někdo ho popadá za ruku a táhne ho tryskem za sebou, nějaké ruce ze všech stran jím strkají a cloumají, je úprkem vlečen a smykán, klopýtá, vrávorá, nevidí a nechápe, brání se, kope kolem sebe, ale supající hlouček ho kamsi unáší a postrkuje, a šup! autor vyletí na scénu jako vystřelen, Katuše a Klára ho zvlhlými prsty chytí za ruce a táhnou k rampě, dole to pleská jako vodopád hydrantů, autor vidí plavat dokola tisíc bambulí s lidskýma očima, pokusí se o idiotský úsměv a několikrát po sobě se rychle zlomí v tříslech.

Opona sjíždí, pleskot vody se vzdaluje, cink, opona zas jede nahoru, autor honem natahuje ruce po Kláře a Katuši, ale je na scéně sám a sám, vyvržen a vydán napospas tisícům očí, klaní se a přitom si s úděsem uvědomuje, že seká poklony jakýmsi neobyčejně směšným způsobem, jako loutka, ale nemůže si pomoci, klaní se napravo i nalevo, nahoru i dolů, vycouvá pozpátku, známí i neznámí v kulisách mu zuřivě potřásají zpocenýma rukama se samým “gratuluju, gratuluju”, cink, opona jde ještě jednou nahoru, autor se znovu ocitá na jevišti, ani neví jak, a rozhazuje rukama směrem ke kulisám, že on jako nic, to že herci, no ale když mermomocí chcete, poklona, poklona, to mám radost, takový nezaslouženy úspěch – Uf! Koneč…