Marsyas čili na okraj literatury

Poslední epos
čili román pro služky

Už jsou dvě hodiny v noci, a do konce zbývá ještě sto padesát stránek. A Fany nebo Marie v pruhovaných peřinách čte:

„‚Nikoliv,‘ vykřikla Berta hlasem strašlivým, a skácela se ve mdlobách.“

Nebo: „Tu zachechtal se bídák a probodával Andělu ďábelskými pohledy. ‚Nyní mi neunikneš více,‘ zasyčel a vrhl se na ubohou sirotu.“

„‚Přísahám vám, hrabě de Belval,‘ pravila Cecilie hlasem velikým, ‚že tajemství své vezmu s sebou do hrobu.‘“

„Rty jejich setkaly se v prvním cudném políbení. ‚Či je to pouhý sen?‘ vzdychla Angelica a musela se opříti, aby neklesla. Vtom otevřely se dvéře a do komnaty vešel…“

„‚Tento šlechetný muž,‘ pravil dobrý notář hluboce jsa pohnut, ‚je vlastní otec váš, slečno de Cléans. Nuže vězte, že před dvaceti léty, krátce před vaším narozením…‘“

– Už jsou tři hodiny v noci, a petrolejová lampička ještě nezhasíná. Marie nebo Fany musí o šesté vstávat, bude se prát, paní bude po celý den bručet; ale pochopte přece, že Marie nebo Fany musí doprovodit slečnu de Cléans k oltáři. „A když se po roce hrabě de Belval navrátil z cesty kolem světa, přišel právě včas, aby byl kmotrem rozkošnému děťátku…“

Díky bohu, dopadlo to dobře; Marie nebo Fany může nyní pokojně usnout, ale i já mohu pokojně usnout. Jsou chvíle, kdy jsem ochablý a smutný; nevěřím už sobě ani světu, žvýkám svou omrzelost, předu v mozku tak šedivé pavučí, že by i vám z toho bylo smutno. A když mne stará posluhovačka vidí v takovém stavu, sežene mi nějakou tu tlustou knihu bez desek, nevímkde v sousedství si ji vypůjčí, a povídá, že to jako je moc dobrá knížka, tu že by si měl pan doktor přečíst. Říkám to proto, abych vysvětlil, proč má znalost této literatury je poněkud nesoustavná. Obyčejně schází titulní list; vskutku nevím ani jedno jméno knihy nebo autora. Ostatně na jménu zde záleží tak málo jako na jménu skladby, kterou hraje dole na dvoře flašinet. Krása flašinetu stejně jako krása takového románu je neosobní, bezejmenná a obecně lidská.

Až budete zklamáni vším, nemocni nebo zrazeni, vezměte do rukou román Mariin nebo Fanin a čtěte, čtěte do dvou hodin v noci.

Především musíte rozeznávat „román pro služky“ a kalendářovou literaturu. Kalendářová literatura pochází po přeslici (neboť je plodem povýtce ženským) z realismu. Román pro služky je přímý potomek romantiky. Fanin nebo Mariin román pochází koneckonců z rytířské epiky. Může se honositi tradicí starší než křesťanství. Jeho kořeny sahají do dob mytických. Jeho počátky najdete v pohádkách.

Už dávno se zjistilo, že zatímco pán čte se zálibou román ze života velkoměstské spodiny, služka čte se stejnou zálibou román ze života vévodů a hrabat. Je to docela přirozeno: každého romanticky láká jiný a neznámý život; a zatímco pán ponořen ve svou knížku prožívá imaginární možnost býti vyvrhelem společnosti, prožívá služka stejně podstatnou možnost býti hraběnkou. Tím způsobem literatura vyrovnává sociální nerovnosti tohoto světa.

Avšak tenhle sociální výklad tak docela nestačí. Myslím, že vévodové a hrabata Fanina či Mariina románu jsou variace na epické téma rytířů, princů a králů; a že Fany a Marie ve svých pruhovaných peřinách navazují na tisíciletou tradici Velkého Hrdinského Eposu. Fany má sice ráda zámečníka a Marie si vezme krejčího; avšak na dně jejich srdcí dřímá pravěký epický pud, kult hrdiny, náruživost obdivu, uctívání moci a nádhery. V tomto epickém světě bohatství a urozenost není sociální nerovností, nýbrž daleko prostěji a původněji idealizací a oslavou člověka. Marie ví, že její krejčí nemůže překypovat ušlechtilými a hrdinskými skutky, protože na to prostě nemá pokdy; nikdo z jejích známých nemůže být dokonce ani ďábelským bídákem, protože na to nemá pokdy. Je potřebí býti hrabětem či vévodou, aby se člověk mohl bez výhrady věnovat vášním, činům, lásce či úkladům. Urozenost a bohatství jsou jaksi provozovacím prostředkem romantického konání a složitého děje. Od barona dolů počíná se oblast realismu, psychologie a případně i sociální otázky; avšak oblast epiky je od barona, bankéře nebo zločince nahoru, pokud nebereme v počet daleké země.

Obyčejný člověk, jako je Marie, Fany, já i vy, jenž toto čtete, má dost co dělat s tím, aby byl živ; zaměstnává se svým zaměstnáním, místo aby se zaměstnával svými činy; nemůže jen tak jít někoho zabít nebo se pro někoho obětovat; jsou tu, abych tak řekl, překážky čistě technické povahy. Marie musí vařit, já musím psát a vy máte co dělat svých šest nebo osm hodin denně; avšak hrabě de Belval „zdědil po otci tři sta tisíc livrů renty“; nadto se – na rozdíl od obyčejných hrabat – nezaměstnává ani politikou, ani vývozem cukru, aniž pěstěním holandských krav; je tak říkajíc čistým, stoprocentním epickým objektem. Je krásný a silný, je „nejlepším šermířem celé Francie“, má peněz jako slupek a srdce šlechetné: nuže, ať nyní ukáže, co dovede.

Mimochodem budiž podotčeno, že tento románový objekt (ať mužský, nebo ženský) je zpravidla nápadně dokonalý v tom smyslu, jako je dokonalý třeba univerzální sádrový model nosu nebo univerzální rákosová panna u švadlen. Tedy nejenomže nemá příliš veliký nos nebo vysedlou lopatku, nýbrž i duševně je zbaven všech zvláštností a čistě osobních rysů. Kdyby měl veliký nos, byl by figurou rostandovskou a náležel by už do vyšší poezie. Kdyby vášnivě rád chytal ryby, kdyby koktal, kdyby se zaměstnával studiem nálevníků, kdyby měl zálibu ve fuksiích nebo v projímacích vodách, přešel by v tom okamžiku do zcela jiného druhu literatury, kde bychom ho už nemohli sledovat. Je-li mu dovolena nějaká záliba, tedy je to lov a jízda na koni – jak vidno, staré rytířské dovednosti; jeho obličej je buď bledý, nebo osmahlý; nemá pleši ani laloků, aniž bradavic, chlupů, skvrn či krabatin, nanejvýše „je zbrázděn hlubokými vráskami, jež svědčí o prožitém bolu“. Je naprosto bezvadný a destilovaný ve svém charakteru; není bujný ani ponurý, splašený ani kliďas, roztržitý ani zvědavý; jsa dokonalý, nemá žádných slabostí nebo koníčků, ale také v ničem nevyniká…