Kapitola 5
„Prosím, pane, mohl byste mi říct, jak si má děvče odpočinout, když s tak rozčilující pravidelností vyskakujete z postele a zase do ní lezete zpátky?“ zeptala se černooká dívka skrze clonu světlých vlasů.
„Promiň,“ omlouval se Rawk, odhrnul jí vlasy stranou a pohladil ji po tváři. „To ta zatracená záležitost Společnosti, které se musím věnovat. Pořád mě napadají nové a nové záznamy, které bych měl prohlédnout. Tak pokaždé vstanu, prohlédnu je, nic nenajdu a zase si vlezu do postele.“
„A co je to za potíž?“
„Hmm. Nic, v čem bys mi mohla pomoct, drahoušku.“ Položil jí na rameno pařátovitou ruku. „Snažím se najít nějaké další informace o tom chlapu Dilvishovi.“
„Myslíte Dilvishe Osvoboditele, hrdinu z Portaroy?“ zeptala se. „Toho, co zburcoval ztracené legie Shoredanu, aby město podruhé zachránil?“
„Cože? O čem to mluvíš? Kdy se to stalo?“
„Myslím, že je to něco přes rok. Také je známý pod jménem Prokletý Dilvish, říká se mu tak v jedné stejnojmenné lidové baladě – máte přece na mysli toho, kterého Jelerak údajně na pár set let proměnil v sochu?“
„Bohové!“
Rawk se prudce posadil.
„Na ten příběh se sochou si vzpomínám,“ prohlásil. „To je to, co mi nedalo spát! Samozřejmě…“
Zatahal se za vousy na bradě a přejel si jazykem po mezerách mezi zuby.
„No nazdar!“ vyhrkl konečně. „Tahle věc je mnohem složitější, než jsem si uvědomoval. To by mě tedy moc zajímalo, co může proti někomu takovému mít ten Weleand. Jestli na něj máme v kartotéce kontakt, mám chuť se ho na to zeptat. Nejlepší bude, když si to důkladně vyjasním, než zavolám zpátky Meliášovi.“
Natáhl se a lehce jí políbil na tvář.
„Díky, holubičko.“
Vyskočil z postele a rozběhl se chodbou; noční košile za ním třepotavě vlála.
Spěšně proběhl velkou knihovnou Společnosti a zamířil k jakémusi obrovskému kusu nábytku nejasného určení. Tam se konečně zastavil a začal se přehrabovat v jedné z jeho zásuvek. Po chvíli se napřímil a držel v ruce obálku, na níž bylo napsané jméno „Weleand“.
Když ji otevřel, shledal, že obsahuje několik pramenů bílých vlasů, spojených dohromady kapičkou červeného pečetního vosku.
Vytáhl vlasy z obálky a odnesl je k černě vykládanému stolu v koutě, kde je položil vedle žluté křišťálové koule. Pak se posadil a upřeně zíral před sebe; jeho rty se pohybovaly a prsty se dotýkal bílých vláken.
Koule se za okamžik zamlžila a dlouhou dobu zůstala zamlžená. Rawk začal opakovaně vyslovovat jméno „Weleand“. Po chvíli se konečně mlha projasnila. Z koule na něj hleděl téměř úplně holohlavý muž s kulatou tváří. Zdálo se, že sotva popadá dech.
„Co je?“ zeptal se.
„Jsem Rawk, archivář Společnosti,“ představil se Rawk. „Omlouvám se, že jsem tě vyrušil uprostřed tak namáhavého podnikání, je tady ale něco, co bys nám mohl pomoci vyjasnit.“ Muž tázavě stáhl obočí.
„Jakého namáhavého podnikání?“ podivil se. „Je to jen obyčejné kouzlo…“
„Nemusíš být zbytečně skromný.“
„…které zajímá především ty, kdo praktikují veterinární magii. I když jsem samozřejmě dost hrdý na to, jaké má účinky na prašivinu.“
„Na prašivinu?“
„Na prašivinu.“
„Já… Ty nejsi na úpatí pohoří Kannais, v proměnlivém pásmu, nedaleko Věčného hradu?“
„Jsem doma v Murcave a starám se o stáj plnou nemocných koní. Má to být nějaký vtip?“
„Jestli je to vtip, vystřelil si někdo z nás a ne z tebe. Máš nějaké informace o muži jménem Dilvish, který jezdí na kovovém koni?“
„Znám ho jen z doslechu,“ odpověděl Weleand. „Traduje se o něm, že před nějakou dobou sehrál poměrně významnou roli v jedné z pohraničních válek – bylo to myslím v Portaroy. Nikdy jsem ho neviděl.“
„A nemluvil jsi před časem se zástupcem Společnosti, který se jmenuje Meliáš?“
Weleand zavrtěl hlavou.
„Slyšel jsem o něm, ale ani jeho jsem v životě neviděl.“
„Ach tak. V tom případě jsme naletěli. Nevím přesně, komu a v čem. Děkuji ti za tvůj čas. Omlouvám se, že jsem tě obtěžoval.“
„Počkej chviličku! Rád bych alespoň věděl, co se vlastně děje.“
„To já bych taky rád věděl. Někdo – nějaký chlapík, který o…
