Kapitola 2
Hodgson se vší silou zapřel do řetězů. Zařezávaly se mu do zápěstí i do kotníků, za měsíce svého věznění však ztratil tolik váhy, že mu ponechávaly potřebnou volnost. Palcem pravé nohy pokračoval v kreslení čáry, kterou vyrýval do štěrkovité podlahy, až se konečně napojila na čáru, nakreslenou jeho nejbližším společníkem. Pak povolil svaly, zůstal viset v řetězech a těžce oddechoval.
Naproti němu, poblíž vchodu, se Odil – který byl menší než ostatní – usilovně snažil podobným způsobem zakreslit do své části diagramu jakýsi znak.
„Pospěš si!“ zavolal na něj černokněžník Derkon, který visel po Hodgsonově pravici. „Mám dojem, že jeden z nich už přichází.“
Dva nižší mágové, připoutaní nalevo ke stejné lavici u zdi, souhlasně kývli.
„Asi bychom ho raději měli začít přikrývat,“ navrhl jeden z nich. „Odil ví, kam má nakreslit svou část.“
„Ano,“ souhlasil Hodgson a znovu se pracně napřímil. „Musíme tu prokletou věc skrýt před prokletými tvory!“ Natáhl nohu a nahrnul do středu diagramu trochu slámy. „Dávejte ale pozor! Nesmažte ho!“
Ostatní se k němu připojili a kopali chomáče špíny, které pokrývaly podlahu, do svých částí diagramu. Odil dokončil další tah kresleného znaku. Kobka se rozzářila přízračným modravým svitem a bledý pták, který tam ještě před okamžikem nebyl, rozrušeně poletoval z rohu do rohu, až konečně našel dveře a vylétl ven.
Svit pohasl, Derkon cosi tiše mumlal a Odilovi se podařilo nakreslit další čáru.
„Zdá se mi, že něco slyším,“ oznámil ten z dvojice nalevo, který byl blíž dveřím.
Všichni ztichli a naslouchali. Venku na chodbě se ozval nezřetelný klapavý zvuk.
„Odile,“ ozval se tiše Hodgson. „Prosím…“
Drobný mužík se ještě jednou namáhavě vzepjal. Ostatní se pilně věnovali dalšímu zakrývání svého nákresu. Z chodby k nim dolehlo jakési sípavé oddechování. Odil nakreslil dvě rovnoběžné čáry, z nichž druhá byla o něco delší než první, pak pečlivě narýsoval třetí, která s druhou svírala pravý úhel. Jakmile ji dokončil, zůstal bezvládně viset a tvář se mu leskla potem.
„Hotovo!“ prohlásil Derkon. „Samozřejmě pokud to také neztratilo účinnost.“
„Cítíš se na to?“ zeptal se ho Hodgson.
„Bude to moje první potěšení od okamžiku, kdy jsem přišel do tohoto hradu,“ odpověděl černokněžník a začal tiše odříkávat přípravná slova.
Uběhla však ještě dlouhá chvíle, než se něco událo. Opakovaně obraceli oči k prázdným řetězům, v nichž před nedávném visel čaroděj Joab, a ke zdi za nimi, potřísněné tmavými skvrnami. Derkon ukončil první fázi své práce a v bledých očích, jimiž bez jediného mrknutí upřeně hleděl přímo před sebe, měl nepřítomný výraz. Hodgson se k němu naklonil a čas od času něco tiše zamumlal, jako by se snažil předat mu svou vlastní zbývající energii. Někteří z ostatních zaujali podobnou polohu.
Netvor se znenadání objevil ve dveřích a okamžitě se vrhl směrem k Hodgsonovi, který byl připoután přímo proti nim. Byla to stvůra s červeným tělem, tlustým ocasem a vystouplými špičatými klouby, s rohatou hlavou, rudě zářícíma očima a roztaženými černými drápy.
Když se nohou dotkla středu skrytého diagramu, vyrazila ohlušující zaječení a naklonila se kupředu, jako by jí v cestě bránila neviditelná zeď; slonovinově bílé řezáky v její neustále rozšklebené tlamě při nárazu na ni hlasitě sklaply.
Derkon pevným hlasem, prostým všech emocí, pronesl jediné slovo.
Netvor zavyl a potemněl. Jeho tělo se začalo kroutit a sesychat, jako by je stravovaly neviditelné plameny. S příšerným šklebem do sebe začal oběma rukama bušit. Pak náhle vyšlehl jasný záblesk a obluda zmizela.
Všichni vězňové naráz hlasitě vydechli. Po chvíli se začaly objevovat úsměvy.
„Fungovalo to…“ hlesl kdosi.
Derkon se otočil k Hodgsonovi a přikývl; nějak se mu podařilo dodat tomu gestu zdání elegantní úklony.
„Na kouzelníka, pracujícího s bílou magií, to nebylo špatné. Nevěřil jsem, že by se to doopravdy podařilo.“
„ Já jsem si tím taky nebyl zrovna jistý,“ připustil Hodgson.
„Dobrá práce,“ pochválil ho jeden z mužů po j…
