Kapitola 9
Jelerak s tichým pobrukováním kráčel v hlubokém předklonu, nízko nad zemí před sebou tlačil trakař a dával pozor, aby osoba, kterou veze, nevypadla. Ležela na něm Arlata z Marinty, natažená na zádech a stále ještě v tranzu, s nohama přivázanýma k držadlům, s rukama přehozenýma přes strany, staženýma dolů a připoutanýma ke vzpěrám u kola. Na trakař pod Arlatina ramena Jelerak nejprve naházel tlustou vrstvu pytloviny, aby zajistil, že bude její hruď ve správné poloze. Blůzu měla na prsou rozhalenou a horní část břicha jí pod hrudní kostí protínala rudá tečkovaná čára. Na žaludku měla položený pytel, v němž chrastily nějaké nástroje.
Procházel právě od východu na západ chodbou, vedoucí ke komnatě s jámou, následován houfem drobné havěti, která se mu se škodolibým švitořením držela v patách. S každým jeho krokem byl okolní vzduch teplejší a vlhčí; delší dobu už byl prosycen pronikavým pachem. S úsměvem protlačil trakař posledními několika stopami stínů a prošel nízkým klenutým vchodem do samotné komnaty.
Pokračoval dál po hnojem pokryté podlaze a opatrně trakař přistavil k východnímu okraji jámy.
Potom se narovnal, protáhl se, povzdechl si, zazíval a otevřel pytel, ze kterého vytáhl tři dlouhé tyče a sponu, z nichž rychle sestavil trojnohý podstavec. Postavil ho na podlahu mezi držadla trakaře a položil na něj svou oblíbenou mosaznou misku, na kterou nasypal doutnající dřevěné uhlí z malého děrovaného kotlíku, který měl pověšený na pravém držadle trakaře. Foukal do misky, dokud se uhlí rudě nerozzářilo, a pak na ni z několika malých sáčků přisypal různě odměřená množství prášků a bylin; z misky se vyvalil ohavný hustý dým, jehož sladce vonící a pomalu se převalující kotouče zahalily celou komnatu.
Krysy vyrazily ze svých skrýší a roztančily se na dlažebních kamenech, když si znovu začal tiše pobrukovat a vytáhl z pytle krátký nůž s širokou trojhrannou čepelí, vyzkoušel palcem jeho hrot i ostří, na okamžik ho špičkou přiložil k hornímu konci nakreslené čáry, začínající mezi růžovými bradavkami Arlatiných ňader, usmál se, spokojeně přikývl a odložil ho k dalšímu použití na její břicho. Pak vyndal štětec a několik malých uzavřených kelímků, zatřásl pytlem a položil ho vedle sebe na podlahu, jeden z kelímků otevřel a poklekl.
Netopýři se snášeli k zemi a opisovali kruhy ve stejném rytmu, jakým se snášely k zemi a opisovaly kruhy jeho ruce, jistými a dobře nacvičenými pohyby kreslící začátek složitého rudého obrazce.
V polovině práce ho přepadl náhlý záchvat zimnice a krysy přerušily svůj tanec. Pištivé a štěbetavé zvuky ustaly a vystřídala je chvíle hlubokého ticha, nesoucí v sobě jakési strašlivé napětí. Téměř se zdálo, jako by nějaký zvuk, tetelící se vysoko nad hranicí slyšitelnosti, pomalu ztrácel na intenzitě a přibližoval se úrovni, kde se zakrátko změniv nesnesitelný jek.
Naklonil hlavu, jako by naslouchal. Podíval se na jámu. Samozřejmě to byl jen další z nepřirozených blábolu Prastarého. To už brzy dá do pořádku, jakmile té dívce vyrve srdce z těla a vylije její životní sílu jako olej na rozbouřenou hladinu mysli Prastarého boha – alespoň na chvíli. Alespoň na tak dlouho, aby sám stačil získat potřebnou pomoc jeho stálé a soustředěné energie, kterou pak bude potřebovat. A potom…
Přemýšlel o tom, jak bude asi taková bytost umírat. Docílit něčeho takového bude nejspíš velice pracné, jenže Tualua brzy začne být nebezpečný, a to nejen zbytku světa, ale i konkrétně jemu, Jelerakovi osobně. Olízl si rty, když si v duchu představoval tu impozantní bitvu, k níž jednoho brzkého dne musí dojít. Bylo mu jasné, že ani on sám z ní nevyvázne nezraněn, stejně tak mu ale bylo jasné, že podaří-li se mu využít životní energie Prastarého, dosáhne jeho síla vrcholu, jaký dosud nikdy nepoznal – podoben bohům se pak bude rovnat samotnému Hohorgovi…
Při vzpomínce na svého někdejšího nepřítele a pozdějšího pána se zlostně zamračil. Na okamžik si také připomněl Selara, který obětoval život, aby tu mocnou bytost zabil. …
