8.
Vzdálené výkřiky Marka nevzbudily. Spal klidně dál dlouho poté, co začaly, a vzbudil se teprve tehdy, když do jeho kůlny vběhla jakási postava, a divoce s ním zatřásla.
„Probuď se! Prosím! Probuď se!“ ozval se ostrý naléhavý šepot.
„Co se –“ začal, a ucítil, jak mu něčí ruka zakryla ústa.
„Tiše! Mluv tiše! To jsem já – Nora. Budou tady každou chvíli a nevynechají ani tuhle kůlnu, jen aby měli jistotu. Musíš utéct!“
Odtáhla mu ruku ze rtů. Posadil se a začal si natahovat boty.
„O čem to mluvíš?“ nechápal. „Co se děje?“
„Pokusila jsem se sem doběhnout včas, abych tě varovala, ale byli moc rychlí,“ vysvětlovala spěšně. „Vzpomněla jsem si, že někdy spáváš tady v kůlně…“
Natáhl se po opasku s mečem a zapnul si ho.
„Ve stodole mám zbraně, kterými se ubráním čemukoliv,“ odpověděl. „Škoda, že jsem si nějaké nevzal sem –“
„Stodola taky hoří!“
„Taky?“
„Dům, malá stáj, a dvě vedlejší kůlny stojí v plamenech.“
Vyskočil na nohy.
„Ale v domě byl otec!“
Chytila ho za paži, ale setřásl ji a vyrazil ke dveřím.
„Nedělej to!“ naléhala. „Už je příliš pozdě! Zachraň alespoň sebe!“
Rozrazil dveře dokořán a okamžitě uviděl, že mluvila pravdu. Dům plál jako pochodeň. Střecha už se propadla. K jeho kůlně mířila skupina vesničanů a když ho uviděli, zvedl se hlasitý pokřik.
O krok ustoupil.
„Rychle vylez zadním oknem,“ zašeptal chraplavě, „nebo zjistí, žes tady byla.“
„Pojď taky!“
„Na to už je pozdě, viděli mě.“
Vyšel z kůlny, zavřel za sebou dveře a tasil meč.
Když se přiblížili, rozhlédl se po začerněných zpocených tvářích, zrudlých odrazem plamenů, a vzpomněl si, jak naposled viděl Marakase – tiše oddechujícího na slamníku v přístěnku. Pozdě, příliš pozdě…
Tak za tohle, táto, draze zaplatí!
Vyšel jim vstříc. Když se přiblížili, viděl, že se vybavili provizorními zbraněmi. Staré čepele – z nichž některé možná sám vykoval – byly naolejovány a nabroušeny. Pár se jich blýskalo uprostřed skupinky. Nezaváhal a nezpomalil krok.
„Vrazi!“ vykřikl. „Uvnitř spal můj otec! Všichni jste ho znali! Nikdy nikomu neublížil! Proklínám vás! Všechny!“
Neozvala se žádná odpověď, ale on ani žádnou neočekával. Vrhl se na ně a máchl mečem. Nejbližší muž, Hyme, koželuh, vykřikl a padl k zemi. Rukou si svíral ránu v břiše.
Mark se rozmáchl znovu a tentokrát bolestivě vykřikl řezníkův bratr, a mezi prsty mu vytryskla krev. Další Markův útok odrazila jedna z čepelí a na levé rameno mu dopadla silná hůl. Vykryl bod, který mu mířil na hruď, o kousek uskočil a máchl mečem v širokém oblouku. Čepel oddělila v zápěstí něčí ruku s obuškem.
Všude kolem se k zemi snášel popel a oheň se šířil vysokou polosuchou travou k zahradě. Stodola se otřásla, jedna její stěna se zřítila a vychrlila mračno jisker.
Do prsou ho udeřilo něco tvrdého. Velký kámen, který někdo hodil z bezpečné vzdálenosti. Zapotácel se, ale stále ještě před sebou mával čepelí. Znovu ho někdo tvrdě zasáhl holí, tentokrát do stehna, a noha mu podklesla. Byli všude kolem něj, kopance a rány na něj pršely ze všech stran. Pak mu někdo vyrval z ruky meč. Pravici okamžitě sklouzl k náramku na levém zápěstí. Zmáčkl několik tlačítek…
Nad hlavou mu blýskla čepel. Zkroutil se stranou a cítil, jak se mu hrot zaťal do čela a klesá níž…
Vykřikl a rukama si zakryl tvář.
Do křiku útočníků se teď vmísilo jiné volání. Vzdor strašlivé bolesti, vzdor krvi, která mu na mnoha místech prýštila z těla, poznal Nořin zoufalý křik: „Vždyť ho zabijete! Přestaňte! Přestaňte!“
Někdo ho znovu kopl, ale to byla poslední rána, kterou cítil.
Někde vedle něj se rozezněl vyděšený křik, k němuž se brzo přidal celý sbor dalších. Z temného nebe se snesl ještě temnější stín a vpadl do středu útočníků. Jeho křídla byla jako dvě kosy a kovový zobák se zvedal a dopadal se strašlivou silou.
Mark se zhluboka nadechl a pracně se vyškrábal na nohy, tělo omotané pavučinou bolesti. Levou rukou si stále ještě zakrýval horní polovinu obličeje, mezi prsty mu prýštila krev, stékala po předloktí a zalévala náramek, ke kterému t…
