Kapitola třetí
Světelná skvrna, kterou jsem považoval za zbloudilý sluneční paprsek, proklouzla z podlahy k mému šálku na kávu. Měla tvar prstence a já se rozhodl nic neříkat — nezdálo se, že by si toho všiml někdo jiný.
Vsáhl jsem ke Coral, ale nic jsem nenašel. Vnímal jsem, že Jasra a Mandor vsahují také a zkusil jsem to znovu, společně s nimi. Intenzivněji.
Dotyk?
Cosi… připomněl jsem si, že bych byl rád věděl, jak s trumfy pracovala Vialla. Musela užívat jiná vodítka než my, jiná než vizuální. Mohla cítit něco jako tohle.
Cosi.
To „cosi“ byl pocit Coraliny přítomnosti. Zíral jsem na její podobu na kartě, obraz však neožil. Karta znatelně zchladla, ale ten pronikavý chlad, obvyklý při navázání spojení, to nebyl. Přidal jsem na intenzitě. Totéž udělali Jasra a Mandor.
Pak Coralin obraz na kartě zmizel, ale nic ho nenahradilo. I při pohledu na uprázdněné místo jsem si uvědomoval její přítomnost. Bylo mi, jako bych se snažil navázat kontakt se spícím.
„Možná je prostě na těžko dostupném místě,“ začal Mandor, „nebo —“
„Jsem přesvědčená, že je pod vlivem nějakého kouzla,“ dala se slyšet Jasra.
„To by bylo částečné vysvětlení,“ řekl Mandor.
„Ale jenom částečné,“ ozval se tichý, známý hlas z těsné blízkosti. „Mají ji v moci strašlivé síly, tati. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Cyklický fantom má pravdu,“ potvrdil Mandor, „začínám to cítit také.“
„Ano,“ řekla Jasra, „je tu něco…“
A náhle se závoj protrhl a já spatřil Coralinu bezvládnou postavu, patrně v bezvědomí, ležící na tmavém podkladu na velmi temném místě. Kolem ní bylo něco jako ohnivý kruh, jediné osvětlení celé scény. I kdyby chtěla, nemohla mě k sobě vzít, takže —
„Fantome, můžeš mě k ní přenést?“ zeptal jsem se.
Než stačil odpovědět, její obraz zmizel a já ucítil studený průvan. Trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, že patrně vychází z náhle ledové karty.
„Nemyslím, nerad bych a možná to ani nebude třeba,“ odpověděl. „Síla, která ji má v moci, si uvědomila tvůj zájem a už teď k tobě vsahuje. Můžeš nějak přerušit spojení s jejím trumfem?“
Přejel jsem kartu rukou, což obyčejně stačí. Nestalo se nic. Chladný van dokonce jako by zesílil. Opakoval jsem pohyb a přidal vnitřní rozkaz. Začal jsem pociťovat, že se ona tajemná síla soustřeďuje na mě.
Pak na trumf padlo Znamení Logru a já byl odmrštěn dozadu, až jsem ramenem vrazil do hrany dveří — kartu mi to vytrhlo z ruky. V témže okamžiku Mandor zavrávoral a musel se chytit stolu, aby neupadl. Než jsem o kartu přišel, viděl jsem, jak z ní šlehají divoké světelné linie.
„Pomohlo to?“ zavolal jsem.
„Spojení se přerušilo,“ odpověděl Fantom.
„Díky, Mandore,“ řekl jsem.
„Ale síla, která k tobě vsahovala, ví, kde teď jsi,“ podotkl Fantom.
„Jak poznáš, co se děje v jejím vědomí?“ chtěl jsem vědět
„Soudím tak na základě skutečnosti, že po tobě stále ještě vsahuje. Dělá ale zdlouhavou okliku prostorem. Mohlo by trvat až čtvrt minuty, než se k tobě dostane.“
„Je to trochu nejasné,“ poznamenala Jasra. „Chce jenom Merlina? Nebo si přichází pro nás všechny?“
„Nevím. Merlin je ohnisko. Nemám tušení, co to udělá s vámi.“
Během tohoto rozhovoru jsem se naklonil dopředu a sebral Coralin trumf.
„Můžeš nás chránit?“ zeptala se Jasra.
„Už jsem začal přenášet na jedno vzdálené místo Merlina. Mám to udělat i pro vás?“
Jak jsem vzhlédl při uschovávání karty, zaznamenal jsem, že síň je náhle nějak méně hmotná — průsvitná. Jako by všechno bylo z barevného skla.
„Prosím,“ řeklo tiše okno katedrály, které vypadalo jako Jasra.
„Ano,“ zaslechl jsem svého mizejícího bratra jako slabou ozvěnu.
Pak jsem prošel ohnivým kruhem a octl se na místě temnoty. Vykročil jsem a narazil na kamennou stěnu. Hmatal jsem rukama podél. Čtvrtobrat — a přede mnou se objevil světlejší prostor posetý jasnými body.
„Fantome?“
Žádná odpověď.
„Tyhle přerušené rozhovory nemám rád,“ pokračoval jsem.
Sunul jsem se dopředu, až jsem se dostal k něčemu, co vypadalo jako ústí jeskyně. Přede mnou se klenula jasná noční obloha,…
