Na prahu (Vilém Závada)

Žně

V stříbrně modré a zlaté záři léta
tisíce květů dýmá jak jedna květina
tisíce kyzů jiskří jak jedna slitina
až ve světle zprůsvitní obloha i zem
a lidé se na ní míhají jak ozářené skvrny

Zdálky mi připadají dobří a šťastní
Nemají zdání co bylo před nimi
a nestarají se co přijde po nich

Vyrostli mezi bodláčím trním a kamením
a léta chodí cestou vyšlapanou v polích
shrbeni a sami přišlápnuti k zemi
Po celý život orají sejí a sklízejí
Na kolenou pomáhají při porodu země
Na kolenou vybírají plevel i plody
Jen o žních se vzpínají jak luk
Rameny oblouky zad i hráběmi
přidržují žebřiňáky s nákladem klasnatého zlata
jak by drželi svět nad propastí

O svátcích chodí do polí zalitých sluncem
a pod vysokým letním nebem nevidí
co na zemi je mrtvých slepýšů a žab
co potlučených klasů a pošlapaných trav
co hrbolů a jizev ve vyprahlé hlíně

Však i ty vesnické hřbitovy se svíčkami květů
s šumotem slitých a dávno ztichlých hlasů
se v ptačím zpěvu vzdouvají jak moře
jak zaslíbená země pro budoucí pokolení
jak zdrobnělina věčnosti z níž nejde strach

Stávaje neviděn za bariérou stromů
sedaje na mezi za hradbou obilí
schoulený v koutečku srdce
jsem spojen se všemi jak světlo a vzduch

a jenom poslouchám a jenom se dívám
jak mraky vplouvají do své podoby
jak ženy s dětmi vystupují ze stínu
a vše se stává palčivě skutečné

Brouzdám se bosky v dýmově modrém ránu
V ledové rose zanechávám kouřící stopy
a se svým srdcem lepkavým jak blizna
sbírám doposud nesetřený pel země

Bolestí sykám jak na žhavém železe
a na svém těle pociťuji drtivý zázrak života
jako by ve mně bylo ohnisko světla
jak by se ve mně střetaly paprsky světa

Krůpěj po krůpěji roním jantarové slzy
jako ty velké oduševnělé plačící stromy

Štěstím se lámu v kostech jak suchý stvol pýru

Drcen světlem se drolím jak přezrálý klas

Spalován láskou sesouvám se v popel a prach