"Jsou na pochodu," probudila mě jediná suše pronesená poznámka a způsobila, že se můj žaludek změnil v něco kluzkého, co se nezávisle na mé vůli pohybovalo vnitřnostmi sem a tam.
"Za chvíli jsem u tebe," odpověděl jsem a můj hlas zněl tak klidně, až mě to překvapilo.
Fill dřepěl nedaleko ohniště a sledoval něco v trávě před sebou.
"Žádný spěch. Až sem půjdeš, přines mi prosím hrnek kávy, měla by už být hotová. Nechci přerušit pozorování, mohl bych je ztratit."
Až na několik obláčků byla obloha jako vymetená, slunce nízko nad horizontem ještě nestačilo nabrat sílu a neoslňovalo. Obul jsem se, pečlivě zapnul řemeny výstroje, nábojové pásy a šel se umýt k nedaleké studánce. Půda byla pokrytá tenkou vrstvou ledu, která pod mými kroky hlasitě praskala. Bylo zřejmé, že v sílících slunečních paprscích jiskřivý koberec brzy roztaje a změní se v bláto.
Po ranní toaletě jsem se zastavil u ohniště. Vařící se káva v čistém ranním vzduchu nádherně voněla a už napohled byla silná, že by v ní stála vojenská lžíce. Nahlédl jsem do vaku se zásobami. Fill nešetřil a použil všechno. Dal jsem mu v duchu za pravdu. Jen blázen by na našem místě šetřil. Nalil jsem tři hrnky, jeden postavil před spícího Croltera. Ze spánku se usmíval. Možná se mu zdálo o ženě a dětech. Druhý hrnek jsem podal Fillovi a dřepl si vedle něho.
Nespouštěl oči ze zhruba půlmetru čtverečního pečlivě uhrabané lesní půdy.
"Zavři oči," přikázal mi, než jsem se stačil zeptat, co to znamená.
Pocítil jsem lehký dotyk jeho prstů na čele, a když jsem se opět podíval, stala se pro mě půda výsekem krajiny pozorované z velké výšky. Po chvíli jsem si uvědomil, že výška i místo, ze kterého je imaginární obraz snímán, se mění.
"Už jsou mimo, moment," řekl Fill.
Pronesl větu připomínající změť chaoticky vyslovených souhlásek a doprovodil ji úsečným gestem. Jeden pohled byl vystřídán druhým. I teď se záběr zvolna posunoval, ale když jsem se zorientoval, dokázal jsem rozeznat pomalu se pohybující obdélníky malinkých teček. Tečky byly vojáci a obdélníky pochodové formace. "Jejich tak sedm, osm set," odhadl jsem.
"Devět set padesát," opravil mě Fill, "snažím se je spočítat už od rána."
Opravdu nás nepodceňovala, devět set padesát ku dvěma nebyla malá převaha. Napadlo mě, že večer budu mít meče určitě pořádně ztupené. Nahlas jsem se uchechtl a můj žaludek se vrátil na své místo. Tenhle způsob přemýšlení mi svědčil. Obraz náhle uhnul stranou, místo vojáků jsme viděli rychle se zvětšující bod, který se vzápětí změnil ve vyděšeného králíka.
Fill zaklel a po chvíli usilovného čarování jsme se opět ocitli nad pochodující armádou.
"Používám oči dravých ptáků, ale nemohu je ovládat, protože bych se tím stal vystopovatelným. Naštěstí je jich v okolí dost a střídám je," vysvětlil.
Než jsme vypili kávu, zjistili jsme, kde přesně se právě síly Temné dámy nachází. Byli od nás zhruba dvacet kilometrů daleko a prozatím se ubírali cestou, kterou jsme předpokládali. Zhruba polovinu trestné výpravy tvořila pěchota, třetinu jízda a zbytek její osobní jednotky. Podle rychlosti pochodu šli nalehko. Při letmém pohledu očima startujícího káněte jsem zjistil, že zbytek mé bývalé roty má tu čest tvořit čelní linii. Asi se stali nespolehlivými.
Odhadoval jsem, že v místě, kde jsme rozmístili naše časované bomby, budou zhruba za dvě hodiny. Krátce jsem zkontroloval mapu. Ještě stále mohli na třech místech uhnout z námi odhadnuté trasy a vydat se mezi těžce průchodnými močály jinudy. Strach se vrátil, uvědomil jsem si, že se mi třesou ruce. Zhluboka jsem se nadechl, potom ještě jednou a ještě.
"Hej, odvážete mě?" ozval se Crolter. "Potřebuju na záchod. Za kávu dík."
"Mohu ti nějak pomoct?" zeptal jsem se Filla.
Místo odpovědi zavrtěl hlavou. Jakákoliv činnost byla lepší než čekání na věci, které jsem nemohl ovlivnit.
Postaral jsem se o Croltera, připravil snídani - polévku z kostky regniku - pro nás všechny a kupodivu jsem se dokázal najíst. Není nad statečnost.
K Fillovi jsem se i s Croltere…
