Pád Cařihradu (Mika Waltari)

19. března 1453

Velké galéry odpluly tedy do kynegionského přístavu za zvuku píšťal a bubnů. Námořníci i námořní vojsko se vylodili na břeh v pořádku - obdrželi háky, rýče a nůše a pochodovali, každý ve svém oddílu, pod vlajkou lodi, k vnější straně hradeb u Hebdomonského paláce. Tam již s doprovodem čekal císař Konstantin na hřbetu oře, oblečen do zářivého zlata a purpuru, se zlatou korunou na hlavě, a zdravil je.

Cesta byla vyměřena a kapitáni zatloukli do země praporky na označení místa. Úsek, který je třeba vyhloubit, se táhne v délce několika set stop po břehu přístavního zálivu až k Anemasově věži, kde pak krajina strmě stoupá. Šířka a hloubka příkopu se určila na osm stop - to není příliš těžká práce pro dva tisíce mužů. Sloužící, vyrovnaní do řad, urazili na císařovo znamení dna deseti obrovských sudů a každý muž si mohl nalít hojnou míru vína. Není tedy divu, že vyrazili do práce se zpěvem a soutěžili mezi sebou v hloubení země a v plnění košů hlínou, spěchajíce s ní na vnější stranu hradeb, kde ji používali na zpevnění. Byla to slavnostní podívaná a mnoho lidu se shromáždilo. Přítomnost císaře nadchla také kapitány, kormidelníky a majitele lodí, aby i oni se vlastníma rukama chopili práce. Na sklonku dne byla práce téměř hotova a chyběl již jen malý díl, který odděloval vodní příkop od vody. Ve skutečnosti se nemohl tento příkop rovnat velkému příkopu, jehož tlusté stěny byly vybudovány z cihel. Ale řečtí řemeslníci začali bez okolků zpevňovat stěny příkopu kůly a kameny, aby se nezhroutily, když vnikne voda do příkopu.