KAPITOLA 6
V tarquinském přístavu jsme svěřili své zatékající lodi, a ještě k tomu bez znaků, tamním strážím. Když jsme vystoupili na břeh, lidé nás nepozdravovali, nýbrž obraceli se k nám zády a přikrývali si hlavu. Ulice se před námi prázdnily. Tak veliký zármutek jsme přinášeli s sebou do etruské země. Proto jsme se spolu potichu rozloučili hned v tarquinském přístavě. Ti, co zůstali z Populonie a Vetulonie naživu, dali se najmout na nákladní lodi, aby se dostali domů. Ti, co byli z vnitrozemských měst, vydali se na cestu k domovu pěšky a s pokrytou hlavou. Stali se až nadosmrti mlčenlivými muži.
Sám jsem šel s desítkou Tarquinských do města. Lars Arnth nás přijal pln starostlivosti, ale ani slovem nám nevyčítal, jen naslouchal našemu vyprávění a dal mužům dary. Když odešli, poprosil mne, abych zůstal s ním o samotě, a řekl:
„Proti osudu bojuje marně i ten nejstatečnější. Snad ani bohové nevládnou nad osudem. Myslím ti, jejichž svatá jména i počet známe a jim obětujeme. Zahalení bohové, které neznáme, jsou nade vším, snad i nad osudem.“
Prosil jsem: „Obviň mne, proklej mne, bij mne, aby mi bylo lépe.“
Lars Arnth se melancholicky usmál a vysvětlil mi: „Ty Turmsi, nejsi vinen. Byl jsi jenom poslem. Avšak já jsem se dostal do obtížného postavení. Hlavy našich čtyř set rodů se rozdělily na dvě skupiny a přátelé Řeků mne nyní obviňují, že jsme si je zbytečně znepřátelili. Jejich zboží zdražilo. Atic-ké vázy, jež jsme si zvykli dávat do hrobek svých význačných mrtvých, kupujeme jen za lichvářské ceny. Kdo by byl předem tušil, že Rekové budou mít úspěch ve válce proti králi králů? Myslím však, že naše sicilská výprava k podpoře Kar-thága je pouhou záminkou Řekům, aby zničili náš obchod. Vždyť i předtím žárlili nevraživě na něj a s opovržením hleděli na naše lodi. Je snadné obviňovat někoho, když se již neštěstí stalo. A nemyslím si, že něco získáme, budeme-li se před Řeky ponižovat. Budou jen do nás tím více kopat, neboť netušeným a neslýchaným štěstím ve válce Řekové zpyšní nad veškeru míru.“
Dotkl se rukou mého ramene a pokračoval: „Příliš mnozí již obdivovali řeckou kulturu a přisvojili si jejich ducha pochybností a ironie, jejž oni všude šíří. Pouze vnitrozemská města jsou ještě posvátná. Kdežto všecka přímořská jsou zkažená a otrávená. Nezůstávej proto v Tarquiniích, Turmsi. Brzy by tě ukamenovali, protože jsi se vmíchal jako cizinec do etruských věcí.“
Rozevřel jsem plášť a ukázal mu sotva zahojenou ránu na boku i stopy puchýřů na dlaních. „Nasadil jsem život ve prospěch etruské věci,“ řekl jsem trpce. „Není mou vinou, měl-li jsem to štěstí, že jsem se vrátil živ.“
Larse Arntha to zamrzelo, vyhnul se mému pohledu a pravil: „Pro mne nejsi cizí, Turmsi. Vím více a znám tě, jako tě poznal hned můj otec. Ale z politických důvodů se musím vyhnout všemu rozruchu kolem těchto věcí. Kvůli tobě bych nechtěl, aby tě nevědoucí lid ukamenoval.“
Ujišťuje mne o svém přátelství, vyhnal mne ze svého města. Trvalo ještě dlouho, než Řekové vlastními činy uhasili přátelské city, jež k nim chovali tarquinští kupci a šlechtici. Až když ztratili tito své loďstvo a dostali se do řeckých měst, kde viděli, jak Řekové plijí na plavební knížky, udělené tyr-rhénskými přímořskými městy, zachmuřili se a uvědomili si, že se časy změnily. Přesto neopláceli Řekům stejným, v jejich městech usazeným, ale trpěli je mezi sebou. To způsobilo mnohé ztráty a neštěstí, protože Řekové si vážili více hellén-ství než zákonů hostinného přátelství a prozradili všecko, o čem se dozvěděli, mateřské zemi. Jen nejvzdělanější Etrus-kové pochopili, co se opravdu stalo. Ostatní sténali a naříkali:
„Je to, jak by neviditelná ruka nám svírala hrdla. Náš obchod se dusí. Zboží jiných zemí stoupá neustále v ceně, kdežto naše klesá. Čím intenzivněji kdo kdysi provozoval kupecké řemeslo a vysílal lodi na moře, tím měl větší úspěch. Jak je možné, že dnes je tomu naopak? Čím více se snažíme, tím více chudneme.“
Sám nezměrně bohatý Lars Arnth nepřišel na to, že i já j…
