XIII.
Válka skončila a do Dánska přijeli vítězové. Američané, Angličané a Dánský sbor dobrovolníků. Byly to pohnuté dny, dny odplaty a účtování s HIPOS a dánskými zrádci, říšským komisařem Bestem a s gestapem. Týden hlučné, překypující radosti, jehož vyvrcholením bylo znovuzahájení činnosti dánského parlamentu. Obřad provedl starý král Christian. Hovořil hrdě, avšak chvějícím se hlasem, jehož nejistota vyjadřovala jeho pohnutí.
Pro Metu a Aageho Hansenovy znamenal týden osvobození dobu plnou starostí. Před sedmi lety zachránili ze smrtelného nebezpečí dítě a vychovali z něho rozvíjející se mladou dívku, děvče zářivého jasu a půvabu - a teď se blížil den, který rozhodne o jejich osudu. Bude znamenat rozloučení?
Kdysi, v záchvatu strachu a zoufalství, Meta Hansenová přísahala, že Karen nikdy nikomu nedá. Teď se však stala obětí své poctivosti. Už proti ní nestál vnější nepřítel, ale její křesťanské svědomí. Také Aage věděl, že udělá, co mu káže jeho dánský smysl pro čest. Osvobození jim přineslo strach z prázdnoty, která ochromí jejich život, až zde Karen jednoho dne nebude. V okamžiku, kdy zmizelo válečné nebezpečí, ukázalo se, jak oba za posledních sedm let zestárli. I když uplynulá léta byla stále plná nebezpečí, Hansenovi nikdy neodvykli smíchu; až teď, když se smálo celé Dánsko, jejich dům ztichl. Aage a Meta si nepřáli nic jiného, než vidět Karen a slyšet její hlas. Celé hodiny proseděli v jejím pokojíku a usilovně se snažili zachovat si pro budoucnost co nejvíce vzpomínek.
I Karen věděla, co je očekává. Milovala Hansenovy. Aage vždycky jednal správně, a proto věděla, že musí počkat, až on promluví první. Ovzduší a mlčení se stávaly den ode dne tíživější. A pak konečně, dva týdny po osvobození, když zas jednou mlčky povečeřeli, položil Aage ubrousek a vstal od stolu. Jeho přívětivá tvář měla laskavý výraz, ale hlas byl mdlý a bezbarvý.
„Musíme se pokusit nalézt tvé rodiče, Karen,“ řekl. „Je to naše povinnost.“ A rychle vyšel ven z pokoje.
Karen hleděla na dveře, které za ním zapadly, a pak se podívala na Metu sedící u stolu proti ní.
„Ale vždyť já vás mám ráda!“ vykřikla, utekla do svého pokoje a se vzlykotem padla na postel.
Trpce si vyčítala, že působí Hansenovým takové starosti. A pak tu byl ještě jeden důvod, pro který byla sama se sebou nespokojená. O své minulosti nevěděla vlastně nic - a teď ji všechno nutilo k tomu, aby si zjednala jasno.
Za několik dnů navštívili kancelář Mezinárodní organizace pro uprchlíky.
„To je má schovanka,“ představil Aage Karen.
Referentka, se kterou mluvili, poznala za tu krátkou dobu od osvobození už mnoho případů, jako byla historie manželů Hansenových a jejich schovanky. Dennodenně musela přihlížet novým tragédiím. Všude v Dánsku, Holandsku, Švédsku, Belgii a Francii se na úřadech hlásili pěstouni jako Hansenovi. Kdysi před lety se ujali ohrožených dětí, ukrývali je, chránili a vychovali. A teď museli přimout svou hořkou odplatu.
„Musím vás upozonit, že je to nesmírně obtížná záležitost a že musíme být trpěliví. Po Evropě bloudí milióny lidí. Nemáme ani zdání, kdy se podaří dát rozptýlené rodiny dohromady.“
Oznámili referentce všechno, co věděli, a odevzdali jí seznam Kareniných příbuzných a dopisy jejích rodičů. Jelikož Karen měla velmi četné příbuzenstvo a její otec byl prominentní člověk, mohla jim poskytnout trochu naděje.
Minul týden, pak druhý, pak třetí. Přešel červen i červenec. Pro Aageho a Metu to byly měsíce plné utrpení. Stále častěji postávali v otevřených dveřích Karenina pokoje. Byl to půvabný pokojík mladé dívky. Viděli její baletní střevíčky, brusle. Na zdi visely fotografie kamarádek ze školy a snímky primabalerin. Měla tu i obrázek mladého muže, syna Petersonových, své studentské lásky.
Konečně obdrželi Hansenovi výzvu, aby se dostavili do ústředí organizace pro uprchlíky.
„Naše pátrání je zatím bezvýsledné,“ oznámila jim referentka. „To však ještě neznamená nic definitivního. Je to prostě velice těžké a vyžaduje si to hodně času. Kdybych vám …
