18. Z VĚTVE NA VĚTEV
Břetislav nebyl spokojen. Cválal se svými chlapci v Krutošových stopách, ale nezdálo se, že by se náskok Vršovců nějak podstatně zkracoval. Jejich koně byli z dobrého chovu a umění jezdců by sneslo superlativy, kdyby v této situaci byly nějak na místě. Přemyslovský oddíl se snažil ze všech sil, ale kvalita zemské stezky nedovolovala podstatné zrychlení bez nebezpečí úrazu.
„Ta naše rodová nafoukanost!“ spílal si Břetislav v duchu. „Měl jsem Jitku popadnout a bez dlouhých řečí ji odvézt do Prahy! Tuhle honičku, která kdovíjak dopadne, jsem si mohl ušetřit!“
Chybu, které se ve Svinibrodu dopustil, však nemohl vzít zpátky, a tak nezbývala jiná možnost než Vršovce dostihnout za každou cenu. Noc, na kterou tolik spoléhal, mu pomáhala nepatrně. Byla příliš temná, takže se dalo postupovat jen velice pomalu a s krajní opatrností. Přitom si koně ani jezdci nemohli odpočinout, takže výhoda této taktiky nebyla zřejmá. Když si Břetislav představil, jak se asi Krutoš se svými druhý vyspal a nyní může nasednout na čerstvé koně, zaskřípal svým mohutným chrupem.
„Všechno se spiklo proti mně!“ zlobil se. „Koně jsou jako mátohy a sotva motají nohama. Přecenil jsem naše možnosti a teď se dostáváme do velice nepříjemné situace. Asi budu muset vyhlásit odpočinek pro lidi i koně! Jen co dorazíme k nějakému vhodnému místu se sladkou pastvou a čistou vodou!“
Tato příležitost se dostavila velice brzy.
„Muž na větvi!“ ohlásil Meldoš, který jel jako první a měl za úkol oznamovat každou neobvyklou novinku. „Visí za nohy a zpívá!“
„To je dost nezvyklé,“ konstatoval Břetislav. „Nikdo jiný zde není?“
„Nikdo,“ řekl Meldoš. „Bude to zřejmě nejnovější vizitka Vršovců! Ti pohanští darebáci spoutali svatého muže a pověsili ho na strom! Za to je stihne věčné zatracení a plameny pekelné je budou olizovat!“
„To v každém případě!“ souhlasil vřele Břetislav. „Už dnes se vsadím, že je peklo plné Vršovců! Ale teď rychle sejměte poustevníka ze stromu a rozvažte ho! Obdivuji jeho duševní sílu! Kdyby takhle pověsili mne, tak bych nezpíval, ale nadával jako špaček!“
Juan byl sejmut se stromu a zbaven pout.
„Buď zdráv, Břetislave!“ vydechl šťastně. „Ačkoliv nepatřím mezi netrpělivce a zvykl jsem si snášet příkoří osudu, čekal jsem na tvůj příchod velmi nedočkavě!“
„My se známe?“ podivil se Břetislav. „A jak jsi mohl vědět, že v tato pustá místa zavítám? Jsi snad jasnovidec?“
„Prohlédni si mě pozorněji!“ vyzval ho Juan. „Zlomená levá ruka... podlitiny... španělský přízvuk... neříká ti to nic?“
„Rytíř zkopaný markrabětem franckým!“ pochopil rázem Přemyslovec. „Odmrštěný milenec a žalobník, který mě dostal do maléru!“
„I tak to lze hodnotit,“ připustil Juan, „a já se nechci zbavovat žádné z vin, které jsem spáchal. Naopak se snažím alespoň některé z nich napravit. Rozhodl jsem se skoncovat s hříšným životem a navěky žít vzdálen lidské společnosti. Jak vidíš, nejsem již rytířem řádu svatého Jaga, ale potulným poustevníkem, který na opuštěném místě prosí Boha za odpuštění.“
„Poustevníci obvykle nevisí za nohy ze stromu,“ připomenul mu Břetislav. „Alespoň já jsem o něčem podobném ještě neslyšel!“
„Nevisel jsem z vlastní iniciativy,“ řekl Španěl, „ale byl jsem pověšen tvými i svými nepřáteli Vršovci!“
„To jsem předpokládal,“ přikývl Břetislav. „Vršovci jsou opravdu mými úhlavními nepřáteli. Ale co provedli tobě?“
„Jsou to pohané!“ zamračil se poustevník. „Sám jsem slyšel, jak se modlí k nočním běsům a podobným nestvůrám! Je to banda zběsilých primitivů, kteří by si zasloužili být vyhubeni!“
„Budou!“ slíbil mu Břetislav. „Na to můžeš vzít jed! Rád bych s tím začal co nejdřív, ale nějak mi to nevychází. Mají příliš rychlé koně.“
„Už nemají,“ řekl Juan spokojeně. „O to jsem se postaral!“
A vyprávěl Břetislavovi noční příhodu s pijavicemi. Přemyslovec byl nadšen. „Tos provedl znamenitě!“ pochválil ho. „A to tě inspirovala jenom nenávist k pohanům? Nebyla to spíš láska k vznešené Jitce?“
Poustevník se hořce usmál. „Má láskaje pryč,“ t…
