4
"V Krakově, když jsem byla ještě malá," vyprávěla mi Sophie, "jsme bydleli v hrozně starém domě ve stařičké klikaté ulici blízko univerzity. Byl to strašně starobylý dům, část musela být postavená už před několika sty lety. Víš, je to divné, ale tenhle dům a dům Yetty Zimmermanové jsou jediné domy, v kterých jsem žila - myslím opravdové domy v mém životě. Protože, rozumíš, tam jsem se narodila a tam jsem strávila celé svoje dětství, a i když jsem se vdala, pořád jsem tam žila, dokud nepřišli Němci a já nemusela nějakou dobu žít ve Varšavě. Ten dům jsem milovala, byl tichý, a když jsem byla hodně malá, byl pro mě tam nahoře v tom čtvrtém patře plný stínů, a já měla vlastní pokoj. Přes ulici stál jiný starý dům s všelijak pokřivenými komíny a na nich si nahoře postavěli čápi hnízda. Je to správně, čápi? To je legrační, já si totiž to slovo vždycky popletla se slovem ‚čapky'. No nic, ty čápy na tom komíně přes ulici si moc dobře pamatuju, a jak vypadali, přesně jako čápi z mé pohádkové knížky od bratří Grimmů, četla jsem je po německy. To všechno si pamatuju tak hrozně, hrozně jasně, ty knížky a jakou měly barvu a obrázky zvířátek a ptáků a lidí na deskách. Německy jsem četla dřív než polsky, a víš, já dokonce německy i dřív mluvila než po polsky, takže když jsem prvně šla do klášterní školy, dělali si ze mě kvůli mé německé výslovnosti až legraci.
Víš, Krakov je strašně starobylé město a náš dům stál nedaleko hlavního rynku a na tom je uprostřed moc krásná budova, kterou udělali už ve středověku - polsky se jí praví Sukiennice, a myslím, že v překladu to znamená soukenná tržnice, a tam býval trh na látky a tkaníviny. Pak je tam u kostela sv. Marie zvonice, pěkně vysoká, a na té nejsou zvony, a namísto těch tu jsou živí chlapi a ti vždycky vyjdou na takový ochoz a oznamují každou hodinu troubením na trubky. V noci to zní moc krásně. Zní to tak vzdáleně a smutně, víš, jako trubky v jedné Bachově suitě pro orchestr, při které musím vždycky myslet na dávno zašlé doby a na to, jaký je čas záhadný. Když jsem byla malá, lehávala jsem potmě ve svém pokojíku a poslouchala dusot koňských kopyt dole na ulici - tehdy nebylo v Polsku mnoho aut -‚ a když jsem usínala, slýchala jsem, jak ti trubači na zvonici vytrubují, tak smutně a jaksi v dálce, a přemýšlela jsem, jak to je s časem - víš, s tou jeho záhadností. Anebo jsem ležela a přemýšlela o hodinách. V chodbě byly moc staré hodiny, stojací, patřily dědečkovi a babičce, a jednou jsem je vzadu otevřela a dívala se do nich, jak jdou, a viděla jsem tam spoustu pák a koleček a kamenů - myslím, že to byly většinou rubíny - a ty se třpytily v odlesku slunce. A v noci, když jsem pak ležela, představovala jsem si sama sebe uvnitř těch hodin - jen si pomysli, děcko, a něco tak šíleného! - a uvnitř těch hodin jsem se vznášela na péru a pozorovala, jak se páky hýbou a jak se všelijaká ta kolečka otáčejí, a viděla jsem všechny ty rubíny, červené a zářící a veliké jako moje hlava. A nakonec jsem usnula a ty hodiny mi přešly do snů.
Já ti mám na Krakov tolik vzpomínek, že ani nevím, kde začít. V těch letech mezi válkami to byly nádherné časy, i pro Polsku, a to je přitom taková chudá země, víš, a trpí ten komplex méněcennosti. Nathan si myslí, že to s těmi dobrými časy přeháním - dělá na Polsku tolik vtipů -‚ ale já mu vykládám o naší rodině a jak jsme žili úžasně a kulturně, skutečně, lepší život si nedovedeš představit. ‚A čímpak jste se bavili v neděli?' říká mi. ‚Neházeli jste shnilé brambory po Židech?' Víš, ten si o Polsce nedovede myslet nic jiného, než jaká že je antisemitská, a pořád na to dělá vtipy a mně je z toho vždycky moc zle. Protože ona je to pravda, myslím, že Polska je pro ten svůj antisemitismus známá, a já se za to v mnoha ohledech strašně stydím, stejně jako ty, Stingo, když tě popadne tvoje misére kvůli těm černochům dole na Jihu. Ale já jsem Nathanovi řekla, ano, je to pravda, pravda, že Polska má takovou špatnou historii, ale přece tomu musí pochopit - vraiment, mus…
