Kopí osudu (Wilbur Smith)

Ishmael přinesl z kuchyňského přístavku za Leonovou chýší večeři a dvě láhve piva. Uvnitř chyběly židle. Oba muži si sedli na podlahu, jedli bez valné chuti a sklíčeně debatovali o strategii na příští den.

„Zajímalo by mě, jestli tě dámy z Nairobi budou pokládat za stejně krásného a okouzlujícího, až budeš stát u zdi s páskou přes oči,“ uvažoval Bobby nahlas.

„Vypadni odtud, ty sýčku,“ okřikl ho Leon. „Potřebuju se vyspat.“ Ale spánek nepřicházel a Leon se převaloval a potil až do časného rána. Posadil se na lůžku a rozsvítil petrolejku, jen ve spodkách vyšel z chýše a zamířil ke společným latrínám na konci řady domků. Na verandě málem zakopl o skupinku mužů, kteří dřepěli za dveřmi. Polekaně zvedl lucernu. „Kdo sakra jste?“ zeptal se hlasitě. Pak si všiml, že jich je celkem pět a všichni mají na sobě červené masajské shuky.

Jeden z nich se postavil. „Vidím tě, M’bogo.“ Ve světle petrolejky se slonovinové náušnice zatřpytily skoro stejně zářivě jako jeho zuby.

„Manyoro! Co tady k čertu děláš?“ Leon divokou radostí téměř křičel.

„Poslala mě máma Lusima. Říkala, že mě potřebuješ.“

„Zatraceně, a proč ti to trvalo tak dlouho?“ Nejraději by seržanta objal.

„Přišel jsem co nejrychleji. Tady moji bratři mi pomohli,“ ukázal na muže za sebou. „K výhybně Naro Moru jsme to od hory Lonsonyo stihli za dva dny. Strojvůdce nám dovolil posadit se na střechu a přivezl nás velkou rychlostí.“

„Máma se nemýlila. Tvou pomoc opravdu moc potřebuju, bratře.“

„Máma Lusima se nikdy nemýlí,“ opáčil Manyoro suše. „Jaké jsou ty potíže, do kterých ses dostal? Zase jdeme do války?“

„Ano,“ odpověděl Leon. „Do velké války!“ Všech pět Masajů se zazubilo radostným očekáváním.

Ishmaela probudily neznámé hlasy a přibelhal se ze svého přístavku, aby zjistil příčinu nečekaného hluku. „Dělají ti tihle masajští nevěřící nějaké problémy, efendi? Mám je poslat pryč?“ Seržanta Manyora v jeho kmenovém oděvu zjevně nepoznal.

„Ne, Ishmaeli. Utíkej za podporučíkem Bobbym a vyřiď mu, ať sem okamžitě přijde. Stalo se něco nádherného. Naše modlitby byly vyslyšeny.“

„Alláh je veliký! Jeho dobrotivost se vymyká lidskému chápání,“ zajásal Ishmael a důstojným klusem vyrazil k Bobbyho domku.