SNÁŠELI JSME HO dolů z hor. Shillukúm nedělala váha jeho vysušeného těla žádné potíže a právě naopak bojovali o čest nést je. Procházeli jsme přes horská úbočí a větrné průsmyky a čas od času spustili Shillukové své divoké žalozpěvy a prokládali je bojovými písněmi, které je naučil Tanus.
Po celou únavnou cestu jsem pochodoval vedle jeho katafalku. V horách začalo pršet a prudké deště nás promáčely do poslední nitky. Rozvodněné brody jsme museli přeplavávat zajištěni provazy. V noci zůstávala Tanova provizorní rákosová rakev v mém stanu vedle mě. Mluvil jsem k němu hlasitě stejně jako za starých časů, jako by mě slyšel a odpovídal mi.
Konečně jsme měli za sebou poslední průsmyk a před námi se otevřely rozlehlé pláně. Když jsme se blížili ke Qebui, vyjela královna vstříc naší smutné karavaně. Jela na voze za princem Memonem.
Přijížděli k nám širou pastvinou a já poručil shilluckým nosičům, aby složili rakev pod baldachýn větví obrovské žirafí akácie. Má paní sestoupila z vozu, přišla k rakvi, položila na ni jednu ruku a tiše sehnula hlavu.
Zarazilo mě, jak hluboce se jí žal vepsal do tváře. Z pohaslých očí zmizela jiskra životní energie a ve vlasech se objevily prameny šedin. Došlo mi, že dny jejího mládí a velké krásy odešly nadobro. Zbyla jen opuštěná tragická postava, poznamenaná bolestnou ztrátou tak zjevně, že nikdo nemohl pochybovat o jejím vztahu k Tanovi.
Přistoupil jsem k ní, abych ji varoval. „Má paní, nemůžeš přede všemi dávat svůj žal tak najevo. Nesmí se nikdy dozvědět, že byl pro tebe něčím víc než přítelem a velitelem tvých armád. Pro jeho památku a čest, která mu byla tolik drahá, zadrž slzy.“
„Žádné slzy mi nezbyly,“ odpověděla mi tiše. „Vyplakala jsem všechen žal. Jen ty a já budeme znát pravdu.“
Položili jsme Tanovu skrovnou rakev na Horův dech, hned vedle okázalé zlaté schránky faraonova těla. Zůstal jsem po boku mé paní, tak jak jsem Tanovi slíbil, dokud nepominul nejpalčivější žal a neproměnil se v trvalou tupou bolest, která ji už nikdy neopustila. Pak, na její příkaz, jsem se vrátil do horského údolí, abych dohlédl na dokončení stavby faraonovy hrobky.
Poslušný rozkazů své velitelky jsem našel dále v údolí místo pro Tanův hrob. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách a v možnostech lidí i materiálu, ale Tanův náhrobek připomínal rolnickou chýši ve srovnání s pohřebním palácem faraóna Mamose.
Armáda řemeslníků pracovala celá léta na dokončení úžasných nástěnných maleb, které zdobily chodby a podzemní síně králova hrobu. Pokladnice hrobky budou přecpány poklady, které jsme přivezli z Théb.
Tanova hrobka byla stavěna ve spěchu. Za celoživotní službu koruně a státu nestihl nahromadit žádné poklady. Na stěny jsem maloval scény z jeho pozemského života sám. Zobrazil jsem ho při honu velkých zvířat, v bitvách s rudým uchvatitelem a Hyksósy a při posledním útoku na pevnost Adbar Seged. Neodvážil jsem se však ukázat jeho šlechetnější stránky, lásku k mé velitelce a trvalé přátelství ke mně. Láska královny byla zradou a přátelství otroka ponížením.
Když bylo vše hotovo, zůstal jsem sám v Tanově skrovné hrobce, v místě jeho věčného pobytu, a náhle mě popadl neovladatelný vztek. Toto je vše, co jsem pro něj udělal? V mých očích převyšoval každého faraóna, který kdy nosil dvojitou korunu. Ta koruna mohla být několikrát jeho, ale odmítl ji, a přesto pro mě zůstal větším králem než kterýkoliv z faraónů.
Tehdy poprvé se ve mně zrodila ta myšlenka. Byla nepřípustná a já ji rychle zapudil, protože i vážné přemýšlení o ní znamenalo zradu a urážku lidí i bohů.
V následujících týdnech se však za mnou plížila dál. Tanovi jsem dlužil tak mnoho a faraonovi tak málo. I kdybych měl být zatracen, bude to pro mě přijatelná cena. Tanus mi dal za svůj život mnohem více než ten druhý.
Nemohl jsem to provést sám. Potřeboval jsem najít pomocníky, ale nevěděl jsem, na koho se mohu obrátit. Každopádně musím vynechal královnu Lostris i prince. Mou paní vázala přísaha daná faraonovi a Memon neznal svého skutečného otce a…
