ŘEKA ZMĚNILA svůj vzhled i charakter. Už to nebyl ten široký, poklidný a čistý tok, který nám poskytoval obživu a potěšení. Stala se z něj bystřina, divoká bytost, v jejíž duši bylo málo soucitu a žádná mírnost. Koryto se zúžilo a prohloubilo. Skalnatá krajina po obou březích ubíhala strmě od řeky a do drsné země se zařezávaly stovky strží a roklin. Nad námi se hrozivě vypínaly útesy s temným obočím skalních převisů.
V některých místech se prostor mezi řekou a skalami zúžil natolik, že dobytek, ovce a koně museli v zástupu, jedno zvíře za druhým, procházet po křivolakých stezkách vyšlapaných horskými kozami. Na jiných místech pěšina zmizela úplně a skály spadaly odvážně přímo do zelených vod. Tam pochopitelně skončila i cesta pro naše stáda a Hui je musel nahnat do vody a přeplavit napříč zeleným proudem na druhý břeh, kde příkré stěny poněkud ustupovaly od vody a umožňovaly průchod.
Po celé týdny jsme nezaznamenali žádnou stopu lidské přítomnosti. Jednou zvědové objevili na písčitém nánosu u břehu limbě tesaný, červy provrtaný trup kánoe a skupinu opuštěných chatrčí. Byly to jen přístřešky bez bočních stěn, s propadlými střechami z rákosových došků. Našli tam zbytky sušáků na ryby a dávno vychladlý popel. To bylo vše, žádný střípek kameniny, žádný korálek, nic, podle čeho by se dalo usoudit na původ někdejších obyvatel.
Netrpělivě jsme čekali na první kontakt s kmeny Cushe. Celá naše civilizace byla životně závislá na práci otroků a my jsme je nutně potřebovali, protože z Egypta jsme jich mohli vzít s sebou jen velmi málo. Tanus vysílal své zvědy daleko před konvoj. Měli nás včas upozornit na lidskou přítomnost, abychom mohli zorganizovat výpravu. Ironií bylo, že i když sám otrok, věnoval jsem tolik času plánování a přípravě na chytání dalších otroků. Mně to ale vůbec nepřipadalo divné.
Jakékoliv bohatství na světě můžeme vyjádřit ve čtyřech komoditách: v pozemcích, zlatě, otrocích a slonovině. Věřili jsme, že země před námi tím vším oplývá, a potřebovali jsme zesílit natolik, abychom se mohli vrátit a vyhnat Hyksóse. Nebylo jiné možnosti než toto bohatství v neznámé zemi objevit a zmocnit se ho.
Královna Lostris cestou vysílala do kopců hledače zlata. Prolézali rokliny a vyschlé strže, pátrali a kopali na všech místech možného výskytu vzácného kovu. Drtili na prach odštípnuté úlomky křemene a krystalických břidlic, vymývali prach a hlušinu v mělkých hliněných miskách s nadějí, že konečně najdou na dně třpytivé lístečky žlutého kovu.
S hledači zlata vycházeli na břeh i královští lovci a pátrali po zvěři, která by nasytila všechny poutníky. Měli také za úkol najít stopy po velkém šedém zvířeti, které nosí na obludné hlavě vzácné kly ze slonoviny. Usilovně jsem v konvoji hledal někoho, kdo viděl slona, ať už živého, nebo mrtvého. Jejich bílé kly znal v civilizovaném světě kdekdo, ale o zvířeti nevěděl nikdo nic a moje pátrání skončilo neúspěchem. Nenašel jsem jediného muže, který by mi dokázal pomoci. Při pomyšlení na první setkání s tímto bájným zvířetem mě vždycky zamrazilo a pociťoval jsem zvláštní vzrušení.
V této divoké zemi žila veliká spousta zvířat. Některá jsme znali, ale jiná byla pro nás cizí a naprosto neznámá.
Kdekoliv u břehu rostlo rákosí, nacházeli jsme stáda hrochů, jejichž šedá kulatá záda trčela z mělké vody jako žulové balvany. Dlouhé a erudované náboženské diskuse o tom, jestli hroši nad vodopády patří také ke stádu bohyně Hapi jako ti pod nimi, nebo zda tvoří lovnou zvěř náležející koruně, nebraly konce. Hapini kněží tvrdě zastávali své přesvědčení a zbytek, bažící po šťavnatém a tučném mase, byl opačného názoru.
Čirou náhodou se bohyně rozhodla, že mi svůj názor na tuto otázku zjeví osvědčeným způsobem, v jednom z mých slavných snů. Zdálo se mi, jak vstává ze zelené vody, štědře se směje a dává mé paní do ruky drobnou figurku hrocha ne větší než koroptev. Okamžitě po probuzení jsem svůj podivný sen sdělil regentce. Pochopitelně že moji verzi zjevení přijala, a nebyla sama. Většina naší sp…
