Řeka bohů I (Wilbur Smith)

NIL SE ZAČAL VRACET do svého koryta. Pole vynořující se z vody v novém kabátě úrodného bahna se černě leskla. Cesty vysychaly a brána na sever se otevřela. Přišel čas orby a války.

Dychtivě jsme s Atonem očekávali každou zprávu od špehů ze severu. Konečně přišla la novina, na kterou jsme s modlitbou na rtech toužebně čekali. Zprávu přivezla rychlá feluka, letící na křídlech severního větru. Zakotvila v čase třetí noční hlídky, ale posel nás zastihl s Atonem ještě vzhůru pří práci v jeho komoře.

Běžel jsem s kouskem ušpiněného svitku do královských komnat. Stráže měly rozkaz pustit mě k němu v kteroukoliv hodinu, ale ze závěsů ve vstupu do královy ložnice mi vyšla vstříc královna Masara.

„Nedovolím, abys ho nyní budil, Taito. Faraón je vyčerpán. Tento měsíc je to první noc, kdy se může vyspat bez rušení.“

„Vaše Veličenstvo, musím ho vidět. Mám rozkazy přímo od něho –“

Ještě jsme se dohadovali, když se za závěsy ozval hluboký mladý hlas: „To jsi ty, Taito?“ Závěs se odhrnul stranou a před námi stanul panovník v plné kráse své nahoty. Byl to vskutku muž, jakých se vidí málo, štíhlý a tvrdý jako ostří jeho modrého meče a v mužských partiích přímo majestátní. Při pohledu na něj se mi bolestně vrátila myšlenka na vlastní postižení.

„Co se děje, Taito?“

„Zprávy ze severu, z tábora Hyksósů. V jejich ležení řádí děsivý mor. Polovina koní jim onemocněla a denně padá za oběť té nákaze na tisíc dalších.“

„Jsi čaroděj, Taito. Jak jsme se ti jen mohli posmívat a dělat si legraci z tvých gnu!“ Uchopil mě za ramena a pohlédl mi pevně do očí. „Jsi připraven jet se mnou ke slávě?“

„Jsem připraven, faraóne.“

„Tak zapřáhni Kámen s Řetězem do postraňků a vyvěs nad můj vůz modrou zástavu. Pojedeme domů, do Théb.“