9
V kanceláři se vznášela modrá oblaka dýmu. V jednom koutě seděl Colombani s nataženýma nohama. Před okamžikem tu byl i ředitel kriminálky. Inspektoři procházeli oběma směry. Právě před chvílí volal soudce Coméliau. Maigret teď taky zvedl sluchátko.
„Haló! Marchand? Tady Maigret. Ano, ten skutečný. Prosím? Máte mezi přáteli taky nějakého Maigreta? Hraběte? Ne, to není můj příbuzný, ne.“
Bylo sedm hodin. Maigret měl na drátě generálního sekretáře Folies-Bergere.
„Co byste rád, vážený?“ šišlal Marchand. „Sapristi, s časem jsem na tom špatně. Budu mít taktak chvíli, abych slupnul něco v rychlosti pár kroků odtud, než otevřeme. Ledaže bychom se najedli spolu? Například u Montmartreského žejdlíku? Za deset minut? Tak nashle.“
V kanceláři byl i velmi vzrušený Janvier. To on právě přinesl z Joinvil u krásnou fotografi velkého formátu, jaké nacházíme s věnováním v šatnách herců. Byla ostatně podepsaná velkým sebevědomým písmem: Francine Latourová.
Byla to hezká mladičká žena. Na rubu adresa: ulice Longchamp číslo 121, Passy.
„Teď prý vystupuje ve Folies-Bergere,“ oznamoval Janvier.
„Úředník ze sázkové kanceláře ji poznal?“
„Bezpečně. Chtěl jsem vám ho sem přivést, ale hrozně se bojí své ženy a měl už dost velký zpoždění. Kdybychom ho ale potřebovali, můžeme mu zavolat domů, v kteroukoli dobu. Bydlí pár kroků odsud na Ostrově svatého Ludvíka a má telefon.“
Francine Latourová také měla telefon. Maigret vytočil číslo jejího bytu, rozhodnut mlčet a zavěsit, kdyby se někdo ozval. Nebyla však doma, přesně jak předpokládal.
„Zašel bys tam, Janviere? Vezmi si s sebou někoho šikovného. Za žádnou cenu na sebe nesmíte upoutat pozornost.“
„Uděláme diskrétní prohlídku bytu?“
„Ne hned. Počkejte, až vám zatelefonuju. Jeden z vás může čekat v bistru v blízkosti jejího domu. Ať sem zavolá a řekne mi číslo.“
Svraštil obočí, jak usilovně přemýšlel, aby na něco nezapomněl. Od Citroena přišli s dobrým výsledkem: Sergej Madok tam pracoval skoro dva roky.
Maigret vešel k inspektorům.
„Chlapci, dnes večer nebo v noci budu potřebovat velký počet lidí. Nejlíp byste udělali, kdybyste zůstali tady. Najezte se jeden po druhém někde v blízkosti nebo si dejte donést sendviče a pivo. Na shledanou později. Tak pojď, Colombani!“
„Já myslel, že večeříš s Marchandem?“
„Ty ho přece znáš taky, ne?“
Marchand začínal jako kontrolor vstupenek při vchodu do divadel a teď byl jednou z nejznámějších osobností Paříže. Zachoval si přisprostlý nádech ve vystupování a neomalenou mluvu. Seděl v restauraci s lokty na stole a obrovským jídelníčkem v ruce; když vcházeli oba komisaři, říkal právě majordomovi:
„Něco lehkýho, Georgi… Tak se na to mrknem… Máš koroptve…?“
„Se zelím, pane Marchande.“
„Posaďte se, vážený. Ale co to vidím? Státní bezpečnost v tom jede taky? Drahoušku Georgi, třetí příbor. Co byste vy dva řekli koroptvím se zelím? Počkejte. Předtím si dáme malinký pstroužky namodro. Jsou živí, Georgi?“
„Můžete se na ně podívat do bazénku, pane Marchande.“
„Nějaký předkrm, abychom vydrželi. A nakonec nákyp, když jinak nedáš.“
Byla to jeho vášeň. Tolik chodů spořádal třeba i sám – v poledne i večer. Navíc tomu říkal slupnout v rychlosti něco lehkého. Možná že po divadle půjde na půlnoční večeři?
„Co pro vás můžu udělat, vážený? Doufám, že v mým podniku není nějaký průšvih?“
Na vážné řeči bylo příliš brzy. Teď se zase blížil sklepník a Marchand několik minut vybíral vína.
„Už vás poslouchám, hoši.“
„Když vám něco povím, budete umět držet jazyk za zuby?“
„Zapomínáte, kamaráde, že v Paříži nezná snad nikdo tolik tajemství co já. Uvědomte si, že já držím v rukou osud stovek, ne – tisíců manželství. Držet jazyk za zuby? Vždyť já vlastně nic jinýho ani nedělám!“
Bylo to komické. Povídal opravdu od rána do večera, ale fakticky přitom řekl, jen co chtěl.
„Znáte Francine Latourovou?“
„Vystupuje u mě ve dvou skečích s Dréanem.“
„Co si o ní myslíte?“
„A co bych si tak měl myslet? Zatím je to pouchle. Zeptejte se mě na ni za deset let.“
„Co talent…
