Kapitola 20
Harriet se pohodlně usadila do křesla a čekali na objednané jídlo.
„A teď vyprávěj,“ požádala ho. „Co se v tom městě stalo? A co bylo potom? Jak jsi se dostal do toho nemocničního pokoje?“
„Později,“ odporoval Blaine. „Budeme mít ještě dost času, abych ti o tom všechno řekl. Nejdřív mi vysvětli, co se děje s Godfreym.“
„Proč zůstal v pokoji a přemýšlí?“
„Ano. Ale nejen to. Ta jeho podivná posedlost. A ten pohled. Způsob, jakým vypráví, jak lidé létají ke hvězdám, aby zachránili své duše. Je jako středověký poustevník, který měl vidění.“
„On je měl,“ řekla Harriet. „Je to přesně tak.“
Blaina to ohromilo.
„Stalo se to na poslední průzkumné cestě,“ vysvětlovala Harriet. „Vrátil se zpátky trochu vyšinutý. Viděl něco, co s ním otřáslo.“
„Rozumím,“ řekl Blaine. „Tam venku jsou věci…“
„Děsivé, to jsi měl na mysli.“
„Jistě, děsivé. Ale to je jen částečný popis. Lepší slovo je nepochopitelné. Postupy, motivy a zvyklosti, které jsou z hlediska lidských znalostí a morálky absolutně vyloučené. Něco, co nedává vůbec žádný smysl, co se nedá vypočítat. Pokud jde o lidské chápání, je to kamenná zeď. A to tě vyděsí. Nemáš žádný orientační bod. Stojíš úplně sama a neobklopuje tě nic z tvého světa.“
„A bráníš se tomu?“
„Vždycky jsem tomu vzdoroval,“ řekl Blaine. „Vyžaduje to určitý stav mysli – stav mysli, který do tebe Udice donekonečna vtlouká.“
„S Godfreym to bylo jiné. Cosi poznal a pochopil. Snad až příliš. Bylo to dobro.“
„Dobro!“
„Slabé slovo,“ řekla Harriet. „Dětsky nedokonalé. Ufňukaný výraz, ale jediný, který sedí.“
„Dobro,“ opakoval Blaine, jako by to slovo otáčel a zkoumal jeho strukturu a barvu.
„Místo,“ řekla Harriet, „kde neexistovala hrabivost či nenávist ani dravé osobní ambice, které by nenávist nebo hrabivost živily. Dokonalé místo s dokonalým národem. Společenský ráj.“
„Nechápu…“
„Chvilku přemýšlej a pochopíš. Viděl jsi někdy věc, objekt, obraz, sochařské dílo, výjev, který by byl tak krásný a tak dokonalý, že tě při pohledu na něj až zabolelo?“
„Ano. Jednou nebo dvakrát.“
„Dobře, takže – obraz nebo sochařské dílo je něco mimo lidský život, mimo tvůj život. Je to jen emocionální zážitek. Nemá s tebou v podstatě nic společného. Mohl bys velice dobře prožít zbytek života, aniž bys ho ještě někdy viděl, ačkoliv by sis na něj čas od času vzpomněl a při té vzpomínce by tě pokaždé zabolelo. A představ si formu života, kultury, způsob života, způsob, jakým bys ty sám mohl žít, tak nádherný, že by to v tobě vyvolávalo bolest jako u toho obrazu, ale ještě tisíckrát větší. A tohle viděl Godfrey, s něčím takovým mluvil. Proto se vrátil napůl šílený. Cítil se jako ukoptěný malý chlapec od nádraží, který se skrz mříže dívá do pohádkové země – do skutečné, opravdové, živoucí pohádkové země, do které se dostal a dotkl se jí, ale nikdy v ní nebude moci žít.“
Blaine zhluboka nabral vzduch do plic a pomalu vydechl.
„Tak takhle je to,“ řekl. „To tedy chce.“
„Ty bys nechtěl?“
„Asi ano. Kdybych to zažil.“
„Zeptej se Godfreyho. Poví ti to. Nebo o tom zkus přemýšlet, neptej se ho. Beztak ti to řekne.“
„A tobě to vyprávěl?“
„Ano.“
„A věříš v to?“
„Jsem tady,“ odpověděla.
Přišla servírka a přinesla, co si objednali – velké prskající steaky se smaženými brambůrky a salát. Doprostřed stolu postavila konvici s kávou.
„Vypadá to dobře,“ řekla Harnet. „Já mám pořád hlad. Pamatuješ si, Shepe, že když jsme se viděli poprvé, pozval jsi mě do restaurace?“
Blaine se zasmál. „Nikdy na to nezapomenu. Tehdy jsi měla taky hlad.“
„A tys mi koupil růži.“
„Myslím, že ano.“
„Jsi milý kluk, Shepe.“
„Pokud si správně vzpomínám, děláš u novin. Jak ses dostala…“
„Pořád dělám na tom článku.“
„Udice,“ řekl Blaine. „Tvoje téma je Udice.“
„Částečně,“ souhlasila a vrátila se ke svému steaku.
Chvíli jedli téměř beze slova.
„Ještě něco by mě zajímalo,“ řekl konečně Blaine. „Co se stalo s tím Finnem? Godfrey říkal, že je nebezpečný.“
„Co o něm víš?“
„Nic moc. Byl už mimo Udici, když jsem se tam dostal já. Ale pověst…
