NAROZEN S MRTVÝMI
1.
A na co nestačila mrtvým za života řeč, mohou ti říci jako mrtví; sdělovací schopnost mrtvých je obdařena ohnivými jazyky, jež přesahují oblast řeči živých.
T.S. Eliot:
Little Gidding
Předpokládal, že jeho zesnulá žena Sybille je na cestě na Zanzibar. Řekli mu to a on tomu věřil. Jorge Klein se ve svém pátrání dostal do takového stadia, že byl schopen uvěřit čemukoliv, pokud jej jeho víra přivede k Sybille. Představa, že by se vydala na Zanzibar, nebyla zas tak absurdní. Sybille vždy toužila podívat se tam. Ta podivná posedlost oním místem se jí zmocnila už hodně dávno. Když byla naživu, bylo pro ni nemožné dostat se tam, ale nyní, když je zbavena všech pout, Zanzibar ji určitě bude přitahovat jako ptáka hnízdo, jako Odyssea Ithaka, jako můru plamen.
Letadlo, malý Havilland HFP-803 Zanzibarských aerolinií, odstartovalo z Dar es Saalamu téměř poloprázdné v 9.15, jasného slunečného rána, laškovně zakroužilo nad hustým porostem mangovníků, červeně kvetoucích Ponciana regia a vysokých kokosových palem, nad akvamarínovým pobřežím Indického oceánu a zamířilo na sever, aby překonalo krátkou vzdálenost oddělující pevninu od ostrova Zanzibar. Dnešek – úterý, 9. března 1993 – bude pro Zanzibar zvláštním dnem: na palubě letadla bylo pět mrtvých, vůbec prvních mrtvých, kteří měli navštívit tento nádherný ostrov. Daud Mahmoud Barwani, úřední lékař, který měl onoho rána službu na zanzibarském letišti Karume, byl na tuto skutečnost upozorněn úřady z pevniny. Neměl žádnou představu o tom, jak se mu situaci podaří zvládnout, a rovněž si uvědomoval, že na Zanzibaru vládnou napjaté časy. Na Zanzibaru tomu tak vždy bylo. Neměl by snad jejich vstup povolit? Představují mrtví nějakou hrozbu pro nejistou politickou rovnováhu Zanzibaru? A co takhle ožehavější nebezpečí? Mrtví mohou být nositeli nebezpečných duševních chorob. Je v novém vydání Administrativního kódu něco o odmítnutí vstupních víz na základě podezření z nakažlivé psychické nemoci? Daud Mahmoud Barwani zamyšleně dloubal do své snídaně – studeného chapatti, hromady kořeněných brambor – a bez jakéhokoliv nadšení očekával přílet mrtvých.
Uplynulo téměř dva a půl roku od doby, kdy Jorge Klein viděl Sybille naposled: bylo to nedělního odpoledne, 13. října 1990, v den jejího pohřbu. Toho dne ležela ve své rakvi, jako by jenom spala, její krása ani v nejmenším nenarušená konečným ortelem: bledá pleť, bohaté tmavé vlasy, jemný nos, plné rty. Její nádherné tělo halila lesknoucí se zlatě-fialová látka; chvějící se elektrostatický opar, jemně parfémovaný jasmínovou vůní, ji chránil před rozkladem. Pět hodin ležela na katafalku, zatímco byla čtena slova obřadu a přijímány kondolence – přijímány téměř pokradmu, jako by její smrt byla věc příliš monstrózní, než aby se dala slučovat s podívanou na lidské city; pak, když zůstalo jen pár lidí, omezený kruh nejbližších přátel, Klein ji lehce políbil na rty a svěřil ji tichým, tmavě oděným mužům, které poslalo Chladné město. V poslední vůli Sybille požádala o to, aby byla znovu přivedena k životu; odvezli ji v černém voze, aby na jejím těle uskutečnili svoje kouzla. Klein měl pocit, že rakev, vzdalující se na jejich širokých ramenou, mizí v pohlcujícím šedivém víru, do něhož on sám nemá přístup. Zřejmě ji už nikdy neuvidí. Mrtví v těch dobách přísně drželi pospolu, izolováni od společnosti živých zdmi ghett, do nichž dobrovolně odešli; jen zřídkakdy byli spatřeni mimo zdi Chladných měst a ještě řidčeji navazovali kontakt se světem živých.
Takže nyní musel přehodnotit svůj život. Po devět let to byl Jorge a Sybille, Sybille a Jorge, já a ty tvořící nás, nade vším my, na věčnost my. Miloval ji s téměř bolestnou intenzitou. Chodili všude spolu, všechno dělali spolu, společně se podíleli na plnění svých vědeckých úkolů; stejně mysleli, vyjadřovali přání a chutě, které se až k nevíře shodovaly, a dokonale doplňovali jeden druhého. Ona byla součástí jeho, on součástí jí, a až do okamžiku její náhlé smrti si myslel, že…
