Herman Pawlowitz už zdolal všecky ty tmavé a zaprášené podzemní chodby. Odemkl a rozrazil dveře do té poslední, z níž už byl přístup přímo k jednotlivým celám. Najednou mu velký svazek klíčů vyklouzl ze zpocené ruky. V tichu temného podzemí to ohlušivě zařinčelo.
,,Do prdele!” zabručel a těžce se sehnul. Nerozsvítil, a po zemi kolem sebe šmátral jen v slabých odlescích měsíčního světla, pronikajícího do chodby malým a hustě zamřížovaným oknem v jejím čele. Když klíče našel, znovu s nimi hlasitě zařinčel, teď už naschvál. Krutý úsměv mu roztáhl rty. Začal přecházet od cely k cele a mlátil svazkem klíčů do jejich dveří.
V rudé, mastně zpocené tváři mu vždy, když z cely uslyšel slabé zasténání hrůzy nebo strnulé, bezdeché ticho hrůzy ještě větší, zableskly vyceněné zuby. Nakonec došel až ke dveřím, na kterých slabě opalizovala bílá dvacítka. Tam měl připraveného svého oblíbence, maličkého, slaboučkého polského Žida Jagloczicze, který, vždy když se někdo přiblížil k jeho cele, začal slabě výt. Jako opuštěný a vyhladovělý pes.
Pawlowitz otevřel špehýrku a prudce třískl klíči do plechu dveří. Jagloczicz vykvikl. Jako prase když mu za živa usekneš vocas, pomyslel si esesman a rozsvítil v cele světlo. Vytí zesílilo.
“Nadčlověk” se ze tmy za špehýrkou kochal strachem vychrtlého mužíčka, který se třásl v bodavém světle holé žárovky, připoutaný řetězy k ocelovému kruhu zapuštěnému do zdi v rohu pokálené kobky bez okna.
Herman zůstal ve tmě a bez jediného zašramocení snad dvě minuty sledoval, jak se do očí nad poslintanou bradou pozvolna vkrádá naděje.
“Ne, ne. Neodešel jsem!” zašeptal nakonec. Odpověděl mu plačtivý skřek.
Do kolísavého, stále se zvyšujícího vytí, začal vzrušený Pawlowitz tiše plivat: “Žide? Seš na řadě, Žide! Dneska se konečně dostaneš do toho vašeho zasranýho židovskýho pekla. Ale neboj se, nebudeš to mít vůbec snadný! Mám tu pro tebe připravenou jednu takovou specialitku!”
Vytí zesílilo.
“Vomotám tě řetězem, že si ani neusereš,” slintal ke špehýrce přisátý esesák, a prasečí očka mu vylézala z důlků, “pak tě položíme na rošt, ale tu tvojí zkurvenou palici si necháme hezky venku, a pak zapálíme ohníček. Než se uškvaříš, Žide, uběhne tak čtvrthodinka. A věř mi, tak dlouhou čtvrthodinu, cha, cha, už nezažiješ!” Herman se kuckavě rozesmál.
“Ale když vydržíš zpívat dvacet minut, Žide,” pokračoval, “vlastnoručně připíchnu na pytel s hnojivem, ve kterým bude i tvůj veleváženej a ctěnej popel, vyznamenání – “Za zásluhy o blaho Národa a Říše”. To bych totiž konečně jednou dostal i toho parchanta Klötzkeho; ten nesází nikdy víc, než na čtvrt hodiny.”
Pawlowitz se veselostí až rozkašlal. Tučné břicho, vytékající z propoceného nátělníku, se roztřáslo.
“Tak co tomu říkáš, Žide? Co?” zachraptěl vyčerpaně, když se záchvat kašle přehnal, a chřestivě strčil klíč do zámku.
Najednou, v slabém závanu těžkého vzduchu, páchnoucího výkaly, starou močí a litry zkyslého potu, silně zavanulo něco, co dobře znal, ale co by v žádném případě nemělo být cítit tady. Syrová, vlhce studená vůně mu zježila krátké černé vlasy na zátylku. Pomaličku se otočil a zamžikal oslněnýma očima do husté tmy, medvědí ruce připravené k útoku.
“Je tu někdo?” zařval hrubě. “Jen se ukaž, parchante!”
Hrobové ticho rušilo jen tenoučké bublavé vytí pološíleného Jagloczicze.
Mezi žlutými a červenými kruhy na Pawlowitzových zřítelnicích se najednou objevil obrovský bělavý stín.
