Klötzkeho kratičké zadušené vyjeknutí zasáhlo o život běžícího Jeschkeho jako rozpálený bič. Úprk se proměnil v let. Jako nestvůrný černý pták se vznášel nad mnohametrovými schodišti, která nesbíhal ale seskakoval. Nedbal příšerných nárazů a ostrého bodání v přetížených kotnících. Dopředu, jenom dopředu. V uších mu v taktu šíleného srdce duněla vroucí krev.
A tak se stalo, že přeběhl odbočku vedoucí k chodbám ústícím ven, pryč z labyrintu kobek, mučíren a popravišť pod Krematoriem. Když si to uvědomil, málem upadl.
Na pokraji zhroucení doběhl do rozlehlé smrduté místnosti, kde ještě před slabou půlhodinkou probíhal klidně opilý SS-večírek (SS té místnosti říkali “pekárna”). Oběma rukama za sebou přirazil dveře a se zoufalým zachrčením sklouzl po hrubé stěně na zem. Pot mu stékal do očí. Zuřivě zamrkal a prudce vyskočil.
Klíče!
Ležely přes celou ratejnu, na stole mezi pokácenými láhvemi a přeplněnými popelníky.
Znova se rozběhl. Roztřesené ruce skosily část popelníků a láhví na zem. S chřestícím svazkem přelétl zpátky. Tlusté, olejem lesklé západky poskočily v dvojím kovovém klapnutí.
Jeschke se stále třásl.
Na malou chviličku zatajil sykavý rozbouřený dech a jako předtím Klötzke u cel, nyní i on při tiskl ucho na chladivý kov dveří. I on uslyšel jen zběsilý rachot vlastního srdce.
Strašlivý úder, kterým ho dveře zničeho nic nakoply, naprosto neočekával.
Hlava mu odskočila jako po zásahu perlíkem. S plačtivým zajíknutím upadl na promaštěný beton. Vzduch pekárny rozechvěly ohlušující rány. Po loktech se soukal pryč, co nejdál od té nepochopitelné věci.
Hrůzou rozšířenýma očima pozoroval, jak se těžké dveře práskavě otřásají. A znova a znova. Uzoučké mezery mezi hrubým dveřním rámem z černého železa a tlustou zdí vyfukovaly obláčky jemného cementového prachu.
Ležící Jeschke zvrátil hlavu a štěkavě se rozesmál. Celé tělo mu zhadrovatělo a smích s ním škubal ze strany na stranu. Z úst mu stříkala špinavá pěna.
Dunivě mlaskavé údery do dveří neustávaly.
Jeschke se zakuckal. V obličeji prudce zfialověl a z očí se mu vylily proudy slz. Vzápětí sebou hodil na bok, opřel se o ruku a zvracel. Když křeč pominula, vratce se postavil na nepevné nohy, rozmazal si zvratky propoceným rukávem po tváři a zařval: “Sem se nedostaneš! Chá, chá! I kdyby ses posral na strop, tak sem…! Mě nedostaneš! Slyšíš?! Mě ne!!!” zaječel o stupnici výš.
“Myslíš?” klidně mu odpověděl dveřmi ztlumený, chraplavý hlas, který Jeschke naposledy slyšel řvát bolestí u cel zostřeného režimu.
“Proboha, Hermane, proboha… Co tam… co, co to děláš?” poklesla mladému Sturmführerovi pozvracená brada. Mezi rty se vynořily nikotinem zažloutlé zuby a z povislého koutku zvolna vyklouzla šňůrka nazelenalých, kyselých slin.
“Říkáš Hermane?” ozval se po krátké odmlce zpoza dveří. “Víš…, já už nejsem tak úplně Herman…, soukmenovče! Teď mi…, soukmenovče, můžeš klidně říkat třeba… třeba Dvatisícesedmičko! – Soukmenovče?!” najednou zaburácel, teď už podivně nelidsky bublavý hlas za dveřmi, které se vzápětí roztřásly pod novými údery, v nichž skoro zanikla další slova vyřvaná, teď už vůbec ne Pawlowitzovým hlasem: “Připrav se! Zbývá ti už jen jedna cesta, soukmenovče! Jen jedna!”
Jeschke, kterému do tmava propocená patka visela přes levé oko, pozpátku doklopýtal až ke stolu. V pravém oku mu svítilo šílené rozhodnutí. Na několik loků do sebe obrátil poloprázdnou láhev koňaku a odhodláním zpevněnýma rukama si zapálil vyklepanou, alkoholem provlhlou cigaretu. “Jen jedna cesta,” šeptal si stále dokola.
Rám dveří se ve svém betonovém loži už znatelně kýval.
Jeschke stál, zuřivě šlukoval a prskal smítka tabáku. Pak, když mu rozpálený oharek priškvařil prsty, bolestně zasyčel, mrštil jím ke zdi, vyškubl z pouzdra svou pistoli, plynulým pohybem si ji vstrčil hluboko do úst a stiskl spoušť.
Nic, nic, a znovu nic!
V dunění dveří se znovu ozval nelidský hlas: “Soukmenovče?! To bys to měl moc jednoduché, soukmenovče! Řekl jsem jenom jedna cesta!!!”
Jeschke potácivě, s nev…