„Tak tedy – HEIL HITLER – ty svině!“ (Jiří Kulhánek)

Teď je znovu neděle, asi půl desáté dopoledne. Slunce už je poměrně vysoko. Mrtvoly u Krematoria páchnou. Obrovské vypasené mouchy líně bzučí nad jemňoučkým, zvolna se rozpalujícím prachem apelplacu.

Aaronovi tečou slzy. V ostrém světle se třpytí jako stádečko masařek. Poslední kamarád. Chudák.

“Tak co, svině, už ses konečně naučil zdravit?” s úsměvem se na mě otočil, doposud bokem stojící Klötzke. Zvolna přešel těch pár kroků, které nás oddělovaly, a zabodl mi ta svá veselá kukadla do obličeje. Poklepával holí na zem a opravdu se usmíval. Holínky se mastně a žhavě leskly – moje horečka je strašidelně rozdvojovala.

Tak jsem to tedy nevydržel a pozdravil ho, jak jsem si přál už strašně dlouho – ale říkat Lagerführerovi svině…

Tentokrát mi kopanec to koleno vykloubil. Zřetelně jsem slyšel, jak kloub se suchým lupnutím vyskočil ze své jamky. Jako zajíček. Aaron, který mě podpíral, no spíš držel, se zimničně roztřásl.

Druhé kopnutí mě oproti stereotypu zasáhlo do rozkroku. Údivem jsem upadl na zem.

“Osuš tomu druhýmu židákovi slzy, Hermane!” bylo poslední, co jsem zaslechl.