„Tak tedy – HEIL HITLER – ty svině!“ (Jiří Kulhánek)

“Co se to zase děje!” s povzdechem se zvrátil do židle Klötzke, když tlusté zdi podzemí Krematoria slabě, téměř neznatelně, rozechvělo vzdálené dunění rychle střílející pistole. Opatrně vytáhl ze speciální kapsy, nyní na opěradle židle zavěšené pomačkané blůzy těžký browning. Rozpitým pohledem pohladil perletí intarzovanou pažbu kdysi Pawlowitzovy zbraně. Pak revolver sevřel v kluzké dlani a nejistě vstal.

“Zvedej se, prase! Musíme to obhlídnout,” praštil pažbou do Jeschkeho, spícího v louži, koňaku na stole. “To je rozkaz!” houkl, kdyžse mladý esesman ani nepohnul.

Sturmführer Jeschke vyskočil jako černá pružina a chraplavě zařval: “SS-Sturmführer Wilhelm Jeschke, druhý zástupce velitele výchovně nápravného tábora Himmelsdorf k vašim službám, Herr General! Heil Hitler, Herr General…!”

“Prober se, ty hovado! Někdo nám tu střílí a…!”

“Vzpoura! Partyzáni!” zaječel Jeschke a začal rvát svou devítku z pouzdra. Klötzke mu vrazil do bledého, koňakem zmáčeného obličeje mlaskavou facku. A znovu a znovu. Konečně se Jeschkemu vrátil do rozjetých očí člověk.

“Jdeme!” odvrátil se od něj Klötzke a spěšně přešel k pootevřeným dveřím od podzemního labyrintu.

“Pawlowitz! Co se stalo…?! Hermane? Pawlowitz…?! Hej!” zařval do chodby. Odpověděla mu jen ozvěna a šum vlastní krve, pulzující v uších. Jinak z pochmurných, špatně osvětlených chodeb prýštilo pouze zatuchle páchnoucí ticho. Klötzke sebou poděšeně trhl, když do něj zezadu narazil vrávorající, ale jako obrovský černý pavouk tiše jdoucí Jeschke.

“Kreténe!” vztekle ho praštil loktem do hrudníku. “Musíme se tam zajít podívat,” odmlčel se, “nějak se mi nelíbí, že toho zpěváka vybírá už tak dlouho…, a to střílení…”

Dveře, které za sebou Pawlowitz nezamykal, jim velmi usnadňovaly cestu chodbami, v nichž křaplavě rezonovaly ozvěny Klötzkeho okovaných bot.