„Tak tedy – HEIL HITLER – ty svině!“ (Jiří Kulhánek)

Za tři a čtvrt hodiny uvolnil Herman Pawlowitz západku rumpálu. Příšerná ječící hlava konečně zmlkla. Poslední nelidský drásavý výkřik se vytratil v dusivém bublání…

Scharführer byl trochu pobledlý. To ještě nikdy nezažil: Přes tři hodiny dlouhý “zpěv”, kdo to kdy slyšel! Klötzke jako by mu četl myšlenky: “Ten musel mít vápno až v plicích,” otřásl se, “a pořád řval!”

Ani jemu nedokázalo těch několik láhví šampaňského dát tu správnou barvu. Vstal od stolku a přiše1 blíž k jámě. Tam, hluboko v bílém šeru, uprostřed silně bublající, nepravidelně narůžovělé kaňky s rozpitými okraji, zdánlivě nesmyslně končily dva silné řemeny. Odlesk bílé masy Klötzkemu už tak bledou tvář zabarvil do zelena. Najednou se kolem prověšených řemenů s prskavým šploucháním rozvinul věnec obrovských mastných bublin. Obersturmbannführer vylekaně odskočil.

“Jdeme, Pawlowitz!” křikl nervózně přeskakujícím hlasem.

Herman se nenechal pobízet. I jemu začalo osamělé místo připadat nepohodlné.

“Her Lagerführer, zastavíme se u Kaštanu?” zeptal se udýchaně a nezvykle potichu, “na koňáček?”

“Jo, …samozřejmě.”

V trávě zašustily jejich spěšné kroky, a když i je pohltilo ticho temnícího večera, stolek, prázdné láhve a jáma s podivnou šibenicí osaměly.