Kapitola 8
Měli za sebou již třetí šálek, když dr. Pingitzer opět promluvil. "Aha," řekl. "Práce. Práci já nerad. Psychiatrii já nerad. Já vždycky nerad práci. Já rád zábavu, hru, fantazii, kouzla a čárymáry."
"Proč tedy pracujete?" zeptal se Tracy.
"Proč?" řekl doktor, "pročproč." Na chvíli se zamyslel. "Ve Vídni já tu holku potkal. Elsa. Elsa Varshock. Aha? Elsa moje žena, pak matka, pak říká: ,Kde máš peníze pro jídlo?' Takže pracuju."
"Rozumíte psychiatrii?" zeptal se Tracy.
"Psychiatrii ne," řekl dr. Pingitzer. "Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju. Proč? Proč pro lidi ztratila se zábava, proč hra, fantazie, kouzla a čárymáry? Proč? Aha? Peníze?" Usmál se. "Já myslím. Ano. Peníze. Je láska ty peníze? Je krása ty peníze? Je zábava ty peníze? Kde jsou peníze? Nevím. Teď žádná zábava. Teď práce. Práce. Tygr. Tygr."
"Znáte tu básničku?" zeptal se Tracy.
"Ona je básnička?" řekl dr. Pingitzer.
"Ovšem."
"Jaká básnička?"
"Tygře, tygře planoucí," řekl Tracy,
"lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná
stvořila krásu tak děsivou?"
"Aha. Je to dál?" zeptal se dr. Pingitzer.
"Ano. Pokračuje to," řekl Tracy, "jen jestli si vzpomenu."
"Prosím," řekl dr. Pingitzer.
"Kde oheň tvých očí plál?" recitoval Tracy.
"U nebe či v jícnu skal?
Kdo na křídlech dal se v let
a trouf si pro něj doletět?"
"Ho, hó," zvolal dr. Pingitzer. "Taková básnička a já ji sedmdesát dva roky neznal! Kdo to napsal?"
"William Blake," řekl Tracy.
"Bravo, William Blake!" řekl dr. Pingitzer. "Ještě dál?"
"Ano," přikývl Tracy. "Jak jen to bylo? Už vím.
Jaká síla, jaký um
připnuly šlachy ke svalům?
A když tvé srdce začlo bít,
kdo nebál se je uchopit?"
"Ještě dál?" zeptal se doktor.
"Teď už to mám, myslím, celé," řekl Tracy.
"Kdo kladivo, kdo řetěz vzal,
do pece mozek tavit dal?
Kdo na kovadlinu tě nes,
svíraje v kleštích krutý děs?
Když hvězdy seslaly houf střel,
déšť slzí vesmír pozastřel,
nad dílem svým usmál se z nebe
stvořitel beránka - i tebe?
Tygře, tygře planoucí,
lesem černým za noci,
čí ruka neochvějná
stvořila krásu tak děsivou?"
Tracy dorecitoval.
"To byla celá básnička," řekl.
"Aha," řekl dr. Pingitzer. "Děkuju pěkně. Tu básničku vy znal už jako kluk, ano?"
"Ano," přikývl Tracy. "Umím ji už od tří let."
"A rozumíte jí?" zeptal se dr. Pingitzer.
"Ničemu nerozumím," řekl Tracy. "Ale ta básnička se mi líbí. "
"Ja, aha. Pravda." Starý pán se otočil ke dveřím.
"Moc - moc - moc -" řekl. "Teď dvě otázky. Jedna. Váš tygr je co?"
"Můj tygr," odpověděl Tracy.
"Dva," řekl dr. Pingitzer. "Tygr na ulici je co?"
"Myslím," řekl Tracy, "že včera večer v cirkuse napadl ten černý panter ošetřovatele, pokousal ho a utekl. To se stává. Teď je zraněný a pobíhá po New Yorku. Možná že ve strachu někoho zabije, jestli bude muset. Ale i ten černý panter, co pobíhá volně po městě, je můj tygr."
"Tak?"
"Ano."
"Proč?" zeptal se doktor.
"Nevím," řekl Tracy, "ale šel se mnou po Páté avenue, zašel se mnou k svatému Patrickovi, a nenapadl nikoho. Pořád byl vedle mě. Začal utíkat, až když po něm vystřelili. Vy byste neutíkal, kdyby po vás začali střílet?"
"Moc rychle," řekl dr. Pingitzer. "Sedmdesát dva roky mám, ale moc, moc rychle."
Odmlčel se a představoval si, jak ve svých dvaasedmdesáti letech rychle utíká.
"Policie, oni ho budou zastřelit," řekl po chvíli.
"Pokusí se," řekl Tracy.
"Budou ho zastřelit."
"Pokusí se o to," řekl Tracy, "ale nezastřelí ho, protože to nedokážou."
"Proč? Proč nedokážou?" zeptal se dr. Pingitzer.
"Toho tygra nedokáže nikdo zastřelit."
"Jeden tygr a nikdo …
