IV.
Geralt se s námahou protlačil davem lidí a zastavil se přímo před krámkem ověšeným měděnými rendlíky, kotlíky a pánvemi, rudě se lesknoucími v paprscích zapadajícího slunce. Za krámkem stál rudovousý trpaslík v olivové kapuci a těžkých botách z telecí kůže. Trpaslíkova tvář jednoznačně ukazovala na nehoráznou nudu, řečeno přesněji, tvářil se, jakoby každou chvíli měl poplivat ve zboží se prohrabující zákaznici. Zákaznice vlnila poprsím, natřásala zlatými kadeřemi a otravovala trpaslíka proudem nekonečného žvanění bez hlavy a paty.
Tou zákaznicí, nebyl nikdo jiný, než Vespula, Geraltovi známá jako vrhačka věcí z okna. Nečekal, až ho pozná, a rychle se vmísil do davu.
Západní Bazar pulzoval životem; cesta napříč davem připomínala cestu hlohovým keřem. Stále se něco chytalo rukávů i kalhot, ať už to byli děti, které se ztratily svým matkám, jež odtahovaly otce od stanů s výčepem, nebo špiclové ze strážnice, pokoutní obchodníci s čapkami neviditelnosti, afrodisiaky, či sprostými obrázky vyřezanými v cedrovém dřevě. Geralt se přestal usmívat, a začal klít, používaje úspěšně svých loktů.
Zaslechl zvuk loutny a známý zvonivý smích. Zvuky přicházely od nádherně barevného stánku, ozdobeného nápisem: Zde divy, amulety a návnady na ryby.
„Už ti někdo řekl, že jsi překrásná?“ vřískal Marigold,sedící na stánku a vesele kopající nohama. „Že ne? To není možné! Pak to je město slepců, namouvěru, město slepců. Jen přistupte, dobří lidé! Kdo z vás chce uslyšet baladu o lásce? Kdo chce být dojat, obohacen duševně, ten ať vhodí do kloboučku nějakou tu minci. S čím se to sem cpeš, ty otrapo? Měď si schovej pro žebráky, neurážej umělce nechutnou mědí. Já bych ti snad i prominul, ale umění nikdy!“
„Marigolde,“ promluvil na něj Geralt, když přišel trochu blíž, „pokud si vzpomínám, rozdělili jsme se, abychom našli dopplera. A ty si tady organizuješ koncert. Nestydíš se, zpívat po jarmarcích jako nějaký poslední žebrák?“
„Stydět se?“ podivil se Marigold. „Důležité je, co se a jak zpívá, a ne kde se to zpívá. Kromě toho, dostal jsem hlad a majitel stánku mi slíbil oběd. Co se zas dopplera týče, tak toho si hledejte sami. Já se nehodím k honění, bitkám a lynčování. Já jsem básník.“
„Udělal bys líp, kdybys nedělal takový rozruch, básníku. Potuluje se tu totiž někde tvoje snoubenka, mohly by nastat potíže.“
„Snoubenka?“ Marigold nervózně zamrkal. „A kterou máš na mysli? Protože jich mám víc.“
Vespula, držící v ruce měděnou pánev, se protlačila davem posluchačů s prudkostí útočícího býka. Marigold seskočil ze stánku a dal se na útěk, hbitě přeskakuje koše s mrkví. Vespula se otočila k zaklínači, natahujíc hlasivky. Geralt couvl, narážeje zády na tvrdý odpor, jež mu kladla postavivší se mu do cesty stěna stánku.
„Geralte!“ vykřikl Dainty Biberveldt, vyskakující z davu, až srazil Vespulu. „Rychle, rychle! Viděl jsem ho! Á, támhle prchá!“
,,Ještě vás dostanu, prostopášníci!“ zavřeštěla Vespula, snažící se získat ztracenou rovnováhu. „Ještě to spočítám celé té vaší bandě! Pěkná sebranka, jen co je pravda! Bažant, trhan a lilipután s chlupatýma nohama! Ještě si na mě vzpomenete!“
„Tudy, Geralte!“ zavyl Dainty, rozrážeje v běhu skupinku žáků, zcela zaujatých hrou v skořápky. „Támhle, tam, zmizel mezi vozy! Vem to zleva! Rychle!“
Vrhli se za ním, sami stíháni nadávkami požďuchovaných překupníků a kupujících. Geralt jen zázrakem unikl zakopnutí o maličkého smrkáče, který se mu zamotal pod nohy. Podařilo se mu ho přeskočit, ale převrhl přitom dvě bečky sleďů, za což ho vzteklý rybář praštil po zádech živým úhořem, kterého právě ukazoval klientům.
Uviděli dopplera, snažícího se uniknout podél ohrady pro ovce.
„Z druhé strany!“ zařval Dainty. „Nadběhni mu z druhé strany, Geralte!“
Doppler proběhl jako střela podél plotu, jen se mihla zelená vestička. Nyní už bylo jasné, proč se nezměnil v někoho jiného. Nikdo se nemohl hbitostí vyrovnat půlčíkovi. Nikdo, kromě jiného půlčíka. A zaklínače.
Geralt uviděl, jak doppler prud…
