III.
To město mu nedělalo dobře.
Od rána. Hned od rána mu všechno kazilo náladu, přivádělo ho do smutku a ke vzteku. Všechno. Zlobilo ho, že zaspal, čímž se z rána stalo poledne. Vztekalo ho, že Yennefer zmizela dřív než se probudil.
Musela asi hodně spěchat, protože její malovátka, které měla obvykle pečlivě uložena, ležela nepořádně rozházená po stole, jako věštecké kostky. Štětečky s jemnými chloupky – ty velké, jimiž si pudrovala tvář, ty menší, na rtěnku, i ty úplně nejmenší, na henu, již si barvila řasy. Barvičky na řasy a obočí, umělé řasy. Pinzety a stříbrné lžičky. Krabičky a flakónky z porcelánu a mléčného skla, obsahující, jak dobře věděl, elixíry a mastičky z tak obyčejných složek, jako byly saze, husí sádlo a mrkvová šťáva, i tak hrozivě tajuplných, jako mandragora, antimon, belladonna, cannabis, dračí krev a koncentrovaný jed obrovských štírů. A nad tím vším, všude kolem – vůně šeříku a angreštu, voňavky, kterou používala vždy.
Byla v těch věcech. Byla v té vůni. Ale ona sama tady nebyla.
Sešel dolů stále neklidnější a navztekanější. Na všechno. Zlobila jej studená a ztuhlá smaženice, kterou mu ke snídani podal hospodský, na chvilku se odtrhuje od holky, kterou ohmatával v kuchyni. Zlobilo ho, že holka měla nanejvýš dvanáct let. A slzy v očích.
Teplé jarní počasí ani veselý ruch v životem kypící ulici Geraltovi náladu nespravil. Pořád se mu v Aedd Gynvael nelíbilo. V městečku, které,jak si říkal, bylo směšnou parodií na všechna městečka, jež dosud poznal. Byla to jen karikatura – hlučnější, dusnější, špinavější a rozčilující.
Pořád ještě cítil zbytky zápachu smetiště ve vlasech i oděvu. Rozhodl se zajít do lázně.
V lázních jej rozčiloval výraz lazebníka, zírajícího na jeho zaklínačský medailon a na meč, položený na okraji kádě. Rozčilovalo ho, že mu nenabídl děvku. Neměl na ni chuť, ale v lázních je nabízeli každému, takže jej zlobilo, že u něj udělali výjimku.
Když vyšel, byl ostře cítit mýdlem, ale jeho nálada se ani trochu nezlepšila. A Aedd Gynvael ani trochu nezkrásnělo. Pořád tu nebylo nic, co by se mu mohlo líbit. Nelíbily se mu hromady kravského hnoje, jimž byly uličky zavaleny. Nelíbili se mu žebráci, dřepící u zdi svatyně. Nelíbil se mu kostrbatý nápis na zdi, hlásající ELFOVÉ DO REZERVACE.
Do radnice ho nepustili, poslali ho za starostou na kupeckou gildu. Rozčílilo ho to. A také ho rozčililo, že mu starší cechu, elf, přikázal hledat starostu na náměstí, dívaje se na něj s pohrdáním a povýšeně, což bylo velice zvláštní u někoho, koho mají co nevidět zahnat do rezervace.
Na náměstí bylo plno lidí, stánků, vozů, koní, volů a much. Na stupínku byl umístěn pranýř s provinilcem, po němž havěť házela bláto a lejna. Odsouzenec s podivuhodným sebeovládáním sprostě nadával svým trýznitelům a ani přitom nijak zvlášť nezvedal hlas.
Geraltovi, který měl dost zkušeností, bylo naprosto jasné, proč starosta přebývá v tomto rumraji. Kupci z karavan měli úplatky už zakalkulovány do ceny zboží a museli je někomu předat. Starosta, který tyto zvyky ctil také, přišel, aby se kupci nemuseli trmácet až na radnici.
Místo, kde úřadoval, označoval špinavě modrý baldachýn, natáhnutý na tyčích. Stál tam stůl obležený rozhádanými zájemci. Za stolem seděl starosta Herbolth, projevující všem pohrdání a znechucení, jež se mu zračilo na bledé tváři.
„Hej! A ty, kampak?“
Geralt pomalu otočil hlavu. A hned v sobě ztlumil vztek, ovládl rozčilení, zchladl až byl jako tvrdý, studený střípek ledu. Nemohl si tu dovolit žádné emoce.
Muž, který mu zastoupil cestu, měl vlasy žluté jako peří žluny a stejné obočí nad světlýma, prázdnýma očima. Úzké dlaně s dlouhými prsty měl opřené o pás z masivních mosazných destiček, na němž visel meč, palcát a dvě dýky.
„Ach ano,“ řekl muž. „Poznávám tě. Zaklínač, že ano? Za Herbolthem?“
Geralt přikývl, nespustil ale oči z mužových rukou. Věděl, že přestat je sledovat by mohlo být nebezpečné. „Slyšel jsem o tobě, zabíječi nestvůr,“ řekl žlutovlasý, sleduje při tom pozorně Geraltovy ru…
