Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

KAPITOLA DRUHÁ

Přímo na rozcestí, tam, kde končil les, bylo do země zatlu­čeno devět kůlů. Na vršku každého z nich bylo ve vodorovné poloze připevněno kolo od vozu. Nad koly kroužili krkavci a vrány. Ptáci se spouštěli dolů, oklovávali a drásali pozů­statky připoutané k loukotím a obručím. Výška sloupů a hej­na ptactva znemožňovala bližší pohled. Avšak na sloupech byla mrtvá těla. Nic jiného to být nemohlo.

Ciri s odporem odvrátila obličej a ohrnula nos. Od kůlů vál teplý vánek a nad křižovatkou se vznášel mdlobný zápach rozkládajícího se masa.

„Působivá dekorace,“ naklonila se Yennefer stranou a plivla na zem, zapomínajíc na to, že za podobné plivání před chvílí ostře pokárala Ciri. „Malebná a smrdutá. Ale proč tady, na okraji pralesa? Obvykle se něco takového staví hned pod městskými hradbami. Mám pravdu, dobří lidé?“

„Na těch sloupech jsou Veverky, milostivá paní,“ pospíšil si s vysvětlením jeden z potulných obchodníků, které na kři­žovatce potkali. „Proto stojí u lesa. Jiným elfům pro vý­strahu.“

„To znamená,“ pohlédla na něho čarodějka, „že zajaté Scoia'tael přivezou sem, na toto místo…“

„To se jim podaří jen zřídka, paní, aby zajali elfa,“ skočil jí do řeči kupec. „A když se vojákům některý opravdu dostane do rukou živý, odvezou ho do města, tam, kde usedlí nelidé žijí. Ti pak musí veřejnou popravu na rynku sledovat, aby je přešla chuť přidat se k Veverkám. Jenom mrtvoly v boji pad­lých elfů rozvážejí na rozcestí a věší na sloupy a narážejí na kůly. Kolikrát je z velké dálky vozí, úplně v rozkladu…“

„Přitom nám jsou zapovězeny,“ zamumlala Yennefer, „veškeré nekromantické praktiky. Máme ctít majestát smrti, zachovat úctu k mrtvým, dopřát jim klid a věčné odpočinutí.“

„Co jsi říkala, paní?“

„Nic. Ciri, zmizme co nejrychleji z tohoto místa. Mám pocit, že jsme už celé nasákly tím smradem.“

„Já taky, eeeee,“ otřásla se Ciri, objíždějíc kupcovu káru. „Pojeďme cvalem, dobrá?“

„Dobrá. Ciri! Cvalem, ale ne krkolomným!“