Babičky (Petr Šabach)

I ti nejlepší lidé na světě vám občas ublíží, uvažoval Matěj, a to i tak skvělí lidé jako babička Irena. Jako když mu k sedmým narozeninám koupila galoše a rozhodla se pro růžové. Matěj se neodvážil ani pípnout a poslušně si je obul. A zatímco všichni, kteří postávali kolem prázdné krabice, obdivně tleskali a blahopřáli mu k té nenadálé spoustě štěstí, co ho potkala, zatímco babičce Ireně zvlhly dojetím oči, protože před ní se šoural kolem stolu sám malý lord Fauntleroy, pozoroval Matěj ze své poměrně malé výšky poměrně rozšířenými zorničkami dvě anilinové prasečí hlavičky na svých nohou. Jeho přání z nich okamžitě vypadnout bylo v tu chvíli silnější než cokoliv jiného na světě.

A což teprve když za pár dní nato skutečně pršelo!

Jakpak mu tenkrát bylo, když ho babička budila se slovy: „Vem si dnes galošky. Uvidíš, jak ti budou všichni závidět!“

Matěj tehdy rezignovaně vstal a ani se nijak nebránil.

To na tom všem bylo to nejhorší, protože v sobě nikdy nenašel dost síly odporovat lidem, které měl rád.

Došel v těch hrozných botách jen na roh ulice a do školy pak dorazil v úplně zmáčených bačkorkách, galoše napěchované v tašce, Vysloužil si tím přesně dvě věci: uznalý stisk ruky Vladimíra Gubajeva a angínu.