Hovno hoří (Petr Šabach)

Andulka chodila po bytě a jedla chleba s máslem, otočený máslem dolů.

„Tys nejed nikdy takhle chleba?“ ptala se mě.

„Proč, proboha? Neznám vůbec nikoho na světě, kdo by jedl chleba máslem dolů!“

„Líp se mi to odkládalo,“ odpověděla.

Když dojedla, sedla si ke starému klavíru a přehrála pár skladbiček. Pak se pohodlně natáhla na gauč a hrála si s panenkou. Se zvláštní panenkou. Tatínek jí ji přivezl před nějakým časem z lipského veletrhu. Andulce nejdřív ukázal velkou krabici převázanou barevnou stuhou – nepochybovala ani na chvíli. Tohle musí být, tohle je mrkací pana!

A také ano. S jedinou drobnou vadou na kráse. Byl to vyvalený bakelitový černoušek v dívčích šatičkách.

Po prvotním šoku se přece jen dostavila vlna radosti, vyživovaná z velké části pocitem exotické výjimečnosti.

A tak se projížděla ulicemi s kočárkem a nic netušíc připomínala oběť nějakého afrického seladona. Rodiče ji zamilovaně pozorovali z okna, protože to koneckonců byla pouze hra a černoušek byl bakelitový.

Jen o několik málo let později se Andulka rozhodla, že bude zubařkou. Pořídila si různé nástroje a pořád černouškovi vrtala zuby. Z mouky a vody vyráběla plomby a cpala mu je do vyvrtaných děr. Také mu vyvrtala jednu dírku dole a lila do něj vodu, aby se mohl počůrat. Pak mu za to samozřejmě vyhubovala.

Andulka bloumala po ulicích a občas si jen tak poskočila z nohy na nohu. Zastavila se na dětském hřišti a hrála panáka. Po obvodové cestě jezdili kluci na koloběžkách, mezi nimi i kluk ze sousedství. Odrážel se levou nohou a vrčel jako motor. Andulka se na něj usmála. Za pár minut se spolu vydali do průjezdu, i když původně si kluk ten den ještě přál natrénovat skoky z obrubníku.