Kapitola dvacátá druhá
Znovu soví pošta
„Harry!“
Hermiona ho tahala za rukáv a dívala se na hodinky. „Máme přesně deset minut na to, abychom se dostali zpátky na ošetřovnu, a nikdo nás při tom nesmí vidět – musíme tam být, než Brumbál zamkne dveře…“
„Jistě,“ přisvědčil Harry a odtrhl pohled od oblohy, „tak jdeme…!“
Proklouzli otevřenými dveřmi, které měli za zády, a spěchali dolů po příkře se točícím kamenném schodišti. Když doběhli k jeho spodnímu okraji, zaslechli nějaké hlasy. Přitiskli se těsně ke zdi a poslouchali; vypadalo to na Popletala a Snapea. Oba se rychle blížili chodbou k schodišti.
„…jen doufám, že Brumbál nebude dělat žádné potíže,“ říkal právě Snape. „Polibek bude vykonán neprodleně?“
„Hned jak se Macnair vrátí s mozkomory. Celá tahle aféra s Blackem je nesmírně trapná. Ani vám nedokážu popsat, jak hrozně se těším, až budu redakci Denního věštce informovat, že jsme ho konečně dopadli… Dovolím si tvrdit, že budou chtít udělat interview i s vámi, Snape… a předpokládám, že až se mladý Harry vzpamatuje z toho šoku, který utrpěl, bude chtít Věštci přesně vylíčit, jak jste mu zachránil život…“
Harry vztekle stiskl zuby. Na kratičký okamžik zahlédl, jak se Snape samolibě usmívá, když spolu s Popletalem procházel kolem jeho a Hermionina úkrytu. Pak jejich kroky odezněly v dáli. Harry s Hermionou ještě chvilku počkali, aby se ujistili, že jsou doopravdy pryč, a pak se rozběhli opačným směrem. Dolů po jednom schodišti, potom po druhém, proběhli další chodbou – vtom kdesi před sebou zaslechli posměšný smích.
„Protiva!“ zamumlal Harry a chytil Hermionu za ruku. „Pojď sem!“
V poslední vteřince vrazili do opuštěné učebny vlevo. Protiva poletoval chodbou v báječné náladě a chechtal se, až se za břicho popadal.
„Je to vážně hrozný mizera,“ zašeptala Hermiona s uchem přiloženým ke dveřím. „Vsadím se, že je celý štěstím bez sebe, že se mozkomorové chystají Siriuse vyřídit…“ Podívala se na hodinky. „Máme tři minuty, Harry!“
Počkali, dokud se Protivův triumfální chechot neztratil v dáli, a pak tiše vyklouzli z učebny a znovu se dali do běhu.
„Hermiono – co se stane – jestli nestihneme – dorazit dovnitř, než – Brumbál zamkne?“ sípal udýchaně Harry.
„Na to nechci ani pomyslet!“ zasténala Hermiona a znovu pohlédla na hodinky. „Zbývá minuta!“
Doběhli na konec chodby, odkud se vcházelo na ošetřovnu. „Fajn, už slyším Brumbála,“ poznamenala nervózně Hermiona. „Tak pojď, Harry!“
Kradli se chodbou podél zdi. Dveře na ošetřovnu se otevřely a objevila se Brumbálova záda.
„Teď vás tady zamknu,“ slyšeli ho říkat. „Je za pět minut půlnoc. Měly by stačit tři obrátky, slečno Grangerová. Hodně štěstí.“
Brumbál pozadu vycouval z místnosti, zavřel za sebou a vytáhl hůlku, aby pomocí kouzla zamkl. Harry s Hermionou v tu chvíli propadli panice a vrhli se k němu. Brumbál vzhlédl a ústa se mu pod dlouhým stříbrným knírem roztáhla v široký úsměv. „Tak co?“ zeptal se klidně.
„Zvládli jsme to!“ hlásil bez dechu Harry. „Sirius je pryč, odletěl na Klofanovi…“
Brumbál se celý rozzářil.
„Výborně! Myslím…“ pozorně poslouchal, jestli se z ošetřovny neozve nějaký zvuk. „Ano, myslím, že už jste taky pryč. Běžte tam a já vás zamknu…“
Harry s Hermionou proklouzli na ošetřovnu. Nebyl tam nikdo s výjimkou Rona, který dosud nehybně ležel v posteli až na konci pokoje. Když za nimi zacvakl zámek, připlížili se Harry s Hermionou ke svým lůžkům; Hermiona si honem strkala obraceč času pod hábit. V příštím okamžiku ze své pracovny rázně vykročila madame Pomfreyová.
„Slyšela jsem správně, že ředitel odešel? Smím se teď postarat o svoje pacienty?“
Byla očividně velice špatně naložená. Harry s Hermionou pokládali za nejlepší bez odporu si vzít nabízenou čokoládu. Madame Pomfreyová nad nimi postávala, aby měla jistotu, že ji doopravdy všechnu spořádají. Harry byl však sotva s to polykat. Byli s Hermionou oba nastražení, poslouchali a nervy měli napjaté jako provazy… A pak, právě když si oba od madame Pomfreyové brali čtvrtý kousek čokolády, za…
