Kapitola pátá
Mozkomor
Druhého dne ráno Tom Harryho probudil svým obvyklým bezzubým úsměvem a šálkem čaje. Harry se oblékl a právě přesvědčoval rozladěnou Hedviku, aby si zalezla zpátky do klece, když k němu do pokoje náhle vpadl Ron, který si přes hlavu přetahoval svetr a tvářil se naštvaně.
„Čím dřív budeme v tom vlaku, tím líp,“ prohlásil. „Alespoň se už v Bradavicích Percyho konečně zbavím. Teď si zas vymyslel, že jsem mu polil čajem fotku Penelopy Clearwaterové. „Víš, kdo je to,“ ušklíbl se, „jeho přítelkyně. Schovala si obličej pod rámeček, protože jí na celém nose naskákaly uhry…“
„Musím ti něco povědět,“ začal Harry, vyrušili je však Fred s Georgem, kteří se zastavili, aby Ronovi pogratulovali, že opět rozzuřil Percyho.
Sešli dolů na snídani; pan Weasley si tam se svraštělým obočím pročítal titulní stránku Denního věštce a paní Weasleyová vyprávěla Hermioně a Ginny o nápoji lásky, který kdysi jako mladá dívka namíchala. Všechny tři se tiše pochichtávaly.
„Cos to říkal?“ otočil se Ron na Harryho, když si sedali.
„Až pak,“ zahuhlal Harry právě v okamžiku, kdy dovnitř vtrhl Percy.
Ve všeobecném zmatku, který doprovázel jejich odjezd, neměl Harry příležitost promluvit si s Ronem ani s Hermionou. Byli příliš zaměstnáni snášením všech svých zavazadel po úzkém schodišti Děravého kotle a jejich ukládáním na jednu hromadu u dveří. Hedvika a Percyho výreček Hermes trůnili na vrcholcích svých klecí. Vedle hory kufrů stál malý proutěný košík, z něhož se ozývalo hlasité prskání.
„Všechno bude dobré, Křivonožko,“ šeptala konejšivě skrz košatinu Hermiona. „Ve vlaku tě pustím ven.“
„To tedy ne!“ utrhl se na ni Ron. „Co by si počala chudinka Prašivka?“
Ukázal si na hruď, kde velká vyboulenina svědčila o tom, že má Prašivku stočenou v kapse.
Do lokálu strčil hlavu pan Weasley, který venku vyhlížel auta z ministerstva.
„Už jsou tady,“ ohlásil. „Tak pojď, Harry.“
Pan Weasley osobně Harryho převedl přes úzký pruh chodníku k prvnímu ze dvou staromódních tmavozelených automobilů; za volantem v každém z nich seděl nenápadný čaroděj ve smaragdově zeleném sametovém obleku.
„Tak si nastup, Harry,“ vybídl ho pan Weasley a rozhlížel se na obě strany přeplněné ulice.
Harry si vlezl na zadní sedadlo, kde se k němu po chvíli připojili Hermiona, Ron a k Ronovu znechucení také Percy.
V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King’s Cross absolutně jednotvárně. Auta ministerstva kouzel vypadala téměř normálně, dokud si Harry nevšiml, že se dokážou prosmýknout mezerami, do nichž by se nový firemní automobil strýce Vernona rozhodně nevešel. Na King’s Cross dorazili s dvacetiminutovou rezervou; ministerští řidiči jim sehnali vozíky na kufry, vyložili všechna jejich zavazadla, uctivě se uklonili panu Weasleymu a odjeli, přičemž se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat se do čela stojící kolony, čekající před semaforem.
Pan Weasley se celou cestu do nádražní haly držel těsně vedle Harryho.
„Tak do toho,“ prohlásil a rozhlédl se kolem. „Je nás opravdu spousta, takže to vezmeme po dvou. Nejdřív půjdeme já a Harry.“
Pan Weasley rozvážným krokem zamířil k přepážce mezi nástupišti devět a deset, tlačil před sebou Harryho vozík a podle všeho nebyl schopen spustit oči z rychlíku číslo 125, který právě přijel k devátému nástupišti. Pak významně pohlédl na Harryho a ležérně se o přepážku opřel. Harry ho napodobil.
V příštím okamžiku se pevnou kovovou přepážkou bokem napřed propadli na nástupiště devět a tři čtvrtě, a když zdvihli oči, spatřili před sebou spěšný vlak do Bradavic s nachově rudou parní lokomotivou, která vyfukovala oblaka kouře na peron, kam přišel zástup čarodějek a kouzelníků, aby doprovodili svoje potomstvo.
Za Harrym se náhle objevili Percy a Ginny. Hlasitě oddechovali a zdálo se, že přepážku proběhli tryskem.
„Páni, támhle je Penelopa!“ vyhrkl Percy, ulízl si vlasy a znovu zrůžověl. Ginny zachytila Harryho pohled a oba se odvrátili, aby nebylo vidět, jak se chichotají, když…
