Večer začalo po chodbách sanatoria šuškáni a běhání. Antonio nás přišel pozvat na schůzku v pokoji jednoho Rusa.
„Cožpak tam mohu jít jen tak?“ zeptal jsem se.
„Tady?“ opáčila Pat.
„Tady člověk může mnohé, co jinde nemůže,“ řekl Antonio s úsměvem.
Rus byl snědý, starší muž. Bydlel ve dvou pokojích, v nichž byla spousta koberců. Na poličce stály láhve s likéry. Pokoj byl v pološeru. Planuly jen svíce. Mezi hosty byla velmi krásná mladá Španělka. Měla narozeniny, to se mělo oslavit.
V těchto místnostech s mihotavým světlem byla zvláštní nálada; svým příšeřím a podivným sbratřením těchto lidí, kteří všichni měli společný osud, to připomínalo zákopové bunkry.
„Co si dáte k pití?“ zeptal se mě Rus. Měl vřelý, hluboký hlas.
„Co máte.“
Došel pro láhev koňaku a karafu vodky. „Jste zdráv?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl jsem rozpačitě.
Nabídl mi cigaretu s dlouhým náustkem. Pili jsme.
„Jistě vám tu připadá leccos podivné, vid'te?“ řekl.
„Ani moc ne,“ odpověděl jsem. „Nejsem zvyklý na normální život.“
„Ovšem,“ řekl a zahleděl se temným pohledem na Španělku, „tady nahoře je to svět sám pro sebe. Mění lidi.“
Přikývl jsem.
„Zvláštní nemoc,“ připojil zamyšleně. „Činí lidi živějšími. A někdy i lepšími. Mystická nemoc. Odplavuje sedlinu.“ Zvedl se, pokynul mi a zamířil ke Španělce, která se na něho usmála.
„Rozplizlý patetik, že?“ řekl kdosi za mnou. Obličej bez brady. Vypouklé čelo, neklidné, horečnaté oči.
„Jsem jeho host,“ řekl jsem. „Vy ne?“
„Na tohle chytá ženy,“ pokračoval druhý, aniž poslouchal, „na tohle je chytá. Tu maličkou tady taky.“
Neodpověděl jsem. „Kdo je to?“ zeptal jsem se Pat, když odešel.
„Nějaký hudebník. Houslista. Je beznadějně zamilován do té Španělky. Tak, jak se tu lidé zamilovávají. Ale ona o něm nechce ani slyšet. Má ráda toho Rusa.“
„Na jejím místě bych mu taky dal přednost.“
Pat se zasmála.
„Zdá se mi, že to je muž, do jakého se žena může zamilovat. Nemyslíš?“
„Ne,“ odvětila.
„Ty ses tu nikdy nezamilovala?“
„Ani ne.“
„Bylo by mi to jedno,“ řekl jsem.
„To je mi pěkné doznání.“ Pat se narovnala. „Ale to by ti nemělo být ani trochu jedno.“
„Tak jsem to nemyslel. Ani ti to nedovedu vysvětlit, jak jsem to myslel. Neumím to říct proto, poněvadž pořád ještě nevím, co na mně vlastně vidíš.“
„To už přenech mně,“ odvětila.
„A víš to?“
„Ne tak docela,“ odvětila se smíchem. „Jinak by to ani nebyla láska.“
Rus nechal na stolku láhev. Nalil jsem si několik skleniček a vyprázdnil je. Nálada v místnosti mě skličovala. Neviděl jsem rád Pat mezi všemi těmito nemocnými.
„Nelíbí se ti tu?“ zeptala se.
„Moc ne. Musím si na to teprve zvyknout.“
„Ty můj malý chudáčku!“ Pohladila mi ruku.
„Nejsem vůbec chudáček, když tu jsi ty,“ řekl jsem.
„Není Rita krásná?“
„Ne,“ řekl jsem, „ty jsi krásnější.“
Mladá Španělka měla na kolenou kytaru. Zadrnkala několik akordů. Pak začala zpívat a bylo to, jako by místností poletoval temný pták. Zpívala španělské písně tlumeným hlasem - drsným, rozechvělým hlasem nemocných. Nevěděl jsem, zda to byly cizí, melancholické melodie, rozechvívající, večerní hlas dívky, stíny nemocných, schoulených na židlích a na zemi, či velký laskavý obličej Rusa, ale náhle se mi zdálo, jako by to všechno bylo jen vzlykání, tiché zaříkávání osudu, který stál venku za zakrytými okny a čekal - prosba, výkřik a strach, strach z toho být zcela sám jen s tiše sžírajícím Nic.
