Celá e-kniha Tři kamarádi ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Probudil jsem se z neklidného polospánku. Venku bylo šedivo a chladno. Köster byl už vzhůru. „Ty jsi nespal, Otto?“
„Spal.“
Vyklopýtal jsem z vozu a připlížil se zahradní cestou k oknu. Malá noční lampa stále ještě svítila. Spatřil jsem Pat, ležela v posteli se zavřenýma očima. Na okamžik mě pojal strach, že by mohla být mrtva. Ale pak jsem si povšiml, že pohybuje pravou rukou. Byla velmi bledá. Ale už nekrvácela. Nyní se opět pohnula. V témž okamžiku otevřel Jaffé, který spal na druhé posteli, oči. Rychle jsem ustoupil. Byl jsem uklidněn, dával pozor.
„Myslím, že bychom odtud měli zmizet,“ řekl jsem Kösterovi, „aby neviděl, že jsme ho kontrolovali."
„Je v pokoji všechno v pořádku?“ zeptal se Otto.
„Ano, pokud lze vidět. Má správný spánek ten profesor. Spí při bubnové palbě, ale probudí se, když mu myš hryže v chlebníku.“
„Mohli bychom se jít vykoupat," řekl Köster. „Je tu nádherný vzduch.“ Protáhl se.
„Jdi,“ řekl jsem.
„Pojď také,“ odvětil.
Šedé nebe se roztrhlo. Oranžově rudé pruhy jim prýštily k zemi. Na obzoru se zvedl závěs mračen a za ním se objevila velmi jasná, jablečná zeleň.
Skočili jsme do vody a plavali. Voda svítila šedě a rudě. Pak jsme se vrátili. Slečna Müllerová už byla vzhůru. Řezala na zahrádce petržel. Trhla sebou, když jsem ji oslovil. Rozpačitě jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem včera asi poněkud příliš klel. Rozplakala se. „Chudák paní. Je tak krásná a ještě tak mladá.“
„Dožije se sta let,“ řekl jsem zlostně, protože plakala,jako by Pat měla zemřít. Pat nezemře. Chladné jitro, vítr jasný jako mořem bičovaný život ve mně: Pat nemůže zemřít. Mohla by zemřít, jen kdybych já ztratil odvahu. Tady stál Köster, můj kamarád - tady jsem já, kamarád Pat - nejprve bychom museli zemřít my. Dokud však budeme žít, dostaneme ji z toho. Tak tomu bylo vždycky mezí námi. Pokud žije Köster, nemohu zemřít. A dokud žijeme my oba, nezemře Pat.
„Člověk musí přijímat osud pokorně,“ řekla stará slečna a podívala se na mne poněkud vyčítavě svým snědým, vrásčitým obličejem, podobajícím se opékanému jablku. Pravděpodobně tím mínila mé klení.
„Pokorně?“ řekl jsem, „proč pokorně? To není k ničemu. V životě musí člověk za všechno platit, dvojnásobně i trojnásobně. Proč tedy být pokorný ?“
„Ale ano, ano - je to tak lepší.“
Pokorně, pomyslel jsem si. Co se tím změní? Bojovat, bojovat - to jediné platí v téhle životní pranici, v níž člověk beztak nakonec podlehne. Bojovat o to málo, co člověk miluje. Pokorným může člověk být až v sedmdesátce.
Köster promluvil se starou slečnou několik slov. Hned se zase usmívala a zeptala se ho, co chce k obědu.
„Vidíš,“ řekl Otto, „to je dar stáří. Slzy se střídají se smíchem. Bez přechodů. To by měl člověk také umět,“ řekl zamyšleně.
Potulovali jsme se kolem domu. „Dobrá každá minuta, kterou prospí,“ řekl jsem. Šli jsme opět do zahrady. Slečna Müllerová připravila snídani. Vypili jsme horkou černou kávu. Vyšlo slunce. Rázem se oteplilo. Listy stromů se třpytily světlem a vlhkem. Od moře sem doléhal křik racků. Slečna Müllerová postavila na stůl kytici růží.
„Tu jí pak dáme,“ řekla. Růže voněly zahradní zdí a dětstvím.
„Poslyš, Otto,“ řekl jsem, „mám pocit, jako bych byl sám nemocný. Člověk už není, jako býval. Měl bych být klidnější. Uvážlivější. Čím je člověk klidnější, tím lépe může pomoci.“
„Ne vždycky, Robby. Bývaly doby, kdy jsem byl taky takový. Čím je člověk starší, tím se stává nervóznější, je mu jako bankéři, který má neustále nové ztráty.“
Tu se otevřely dveře. Vyšel Jaffé v pyžamu. „Všechno v pořádku,“ udělal odmítavý posunek, když viděl, že jsem málem převrhl kávový stolek, „pokud je to možné.“
„Mohu dovnitř?“
„Ještě ne. Teď je tam děvče. Musí se umýt a tak.“ Nalil jsem mu kávu. A mžoural do slunce a obrátil se ke Kösterovi. „Vlastně bych vám měl být vděčen. Dostal jsem se aspoň na jeden den ven.“
„Mohl byste si přece vyrazit častěji,“ řekl Koster. „Večer odjet a příští večer se zase vrátit.“
„Mohl, mohl,“ odpověděl Jaffé. „Už jste si povšiml, že žijeme v…
