Tři kamarádi

Kolovrátkáři - předsunuté hlídky houpaček a kolotočů. Melancholicky sladké bručeni. Na roztrhaných sametových pokrývkách kolovrátků sedával papoušek nebo zimou se třesoucí malá opička v červeném kabátku. Pak pronikavé hlasy prodavačů lepidla na porcelán, nožů na řezání skla, tureckého medu, balónků a látek na šaty. Studené modré světlo a zápach karbidových lamp. Věštci, prodavači horoskopů - stánky s perníkem, houpačky, boudy s atrakcemi - a konečně točící se věže kolotočů, osvětlené jako paláce, pestré, zářící, hlučící hudbou.

„Honem, děti, jdeme na to,“ vrhl se Lenz s vlajícími vlasy na horskou dráhu. Měla největší orchestr. U každé boudy vystupovalo šest pozounistů z pozlacených výklenků, otáčeli se na všechny strany, břeskně zatroubili, zamávali nástroji a zase ustoupili. Bylo to úchvatné.

Usedli jsme do velké labutě a uháněli jsme nahoru a dolů. Svět se třpytil a klouzal, točil se a zase se propadal do černého tunelu, jimž jsme se hnali za víření bubnů, a vzápětí jsme byli opět uvítáni leskem a pozouny.

„Dál!“ Gottfried zamířil k létajícímu kolotoči se vzducholoděmi a letadly. Vlezli jsme do zepelínu a vezli se v něm tři jízdy.

Trochu zadýchaní jsme opět přistáli. „A teď na čertovo kolo!“ prohlásil Lenz.

Čertovo kolo byl velký, hladký, uprostřed poněkud zvýšený kolotoč, který se otáčel stále rychleji a na němž se člověk musel udržet.

Gottřried na něj vstoupil spolu s dvaceti osobami. Stepoval jako zběsilý a sklidil mimořádný potlesk. Nakonec zůstal na desce sám s jednou kuchařkou, která měla zadek jako pivovarská kobyla. Tato chytrá osoba se totiž, když se kotouč začal divoce otáčet, prostě posadila na zadek doprostřed desky a Gottfried poskakoval těsně před ní. Všichni ostatní už byli s kotouče smeteni. Posléze neušel svému osudu ani poslední romantik; vpotácel se do náručí kuchařky, která ho povalila, a odkulili se stranou. Když k nám opět dorazil, přiváděl kuchařku za ruku. Beze všeho jí říkal Lina. Lina se upejpavě usmívala. Zeptal se, čím by ji směl pohostit. Lina prohlásila, že na žízeň je dobré pivo. Oba zmizeli ve stanu, kde se tančilo.

„A my? Kam půjdeme teď?“ zeptala se Patricie Hollmannová a oči jí přitom zářily.

„Do strašidelného zámku,“ řekl jsem a ukázal na velkou boudu.

Bludiště bylo plné různých překvapení. Po několika krocích se kymácela podlaha, ze tmy hmataly po člověku ruce, z koutů vyskakovaly zpitvořené obličeje, strašidla kvílela - smáli jsme se, ale najednou Patricie prudce couvla před zeleně osvětlenou umrlčí hlavou. Na okamžik spočinula v mém náručí, její dech mě ovanul, ucítil jsem její vlasy na svých rtech - ale vzápětí se opět rozesmála a já ji pustil.

Pustil jsem ji; ale cosi ve mně ji nepustilo. Když už jsme byli z bludiště dávno venku, stále ještě jsem cítil její ramena ve svém náručí, její hebké vlasy, slabou broskvovou vůni její pleti. Vyhýbal jsem se pohledu na ni. Náhle mi připadala nějak jiná.

Lenz už na nás čekal. Byl sám. „Kde je Lina?“ zeptal jsem se.

„Nasává,“ odpověděl a ukázal hlavou na tyrolácký stánek. „S nějakým kovářem.“

„Upřímnou soustrast,“ řekl jsem.

„Nesmysl,“ řekl Gottfried, „dejme se teď raději do pořádné mužské práce.“

Zamířili jsme k boudě, kde se házely kroužky z tvrdé gumy na háky a kde bylo možno vyhrát všechno možné.

„Tak,“ řekl Lenz Patricii Holimannové a posunul si klobouk dozadu, „a teď vám dáme dohromady výbavu.“

Házel první a vyhrál budík. Házel jsem po něm a vyhrál medvídka. Majitel boudy nám odevzdal výhry a dělal při tom velký povyk, aby přilákal další zákazníky. „Však ono tě to povykování přejde,“ zazubil se Gottfried a ukořistil pekáč. A já druhého medvídka. „Podívejme se, to je ale štístko,“ řekl majitel boudy a podal nám výhry.

Netušil však, co ho očekává. Lenz házel nejlépe z celé roty granáty, a v zimě, když bylo málo práce, jsme se po měsíce cvičili tím, že jsme házeli klobouky na nejrozmanitější háky. Proti tomu byly tyhle kruhy hotovou hračkou. Gottfried dalším vrhem bez námahy získal křišťálovou vázu. Já půl tuctu gramofonových desek. Majitel boudy nám všechno mlčky přistrčil a pak přezkoušel háky. Lenz namířil, hodil a vyhrál kávový příbor, druhou cenu. Za námi už teď byl zástup diváků. Hodil jsem tri kruhy rychle za sebou na týž hák. Výsledek: Kající se svatá Magdaléna v pozlaceném rámu.

Majitel boudy se zašklebil, jako by byl u zubního lékaře; už nás však nechtěl nechat házet dál. Chtěli jsme přestat, ale diváci dělali bengál. Žádali muže, aby nás nechal házet dál. Chtěli vidět, jak ho zplundrujeme. Největší pokřik dělala Lina, která se tu náhle objevila se svým kovářem.

„Házet vedle, to lidi smějí, co?“ skuhrala, „ale trefovat se, to ne, co?“ Kovář souhlasně mručel.

„Dobrá,“ řekl Lenz, „každý ještě jeden hod.“

Házel jsem první. Umyvadlo se džbánem a s miskou na mýdlo. Pak házel Lenz. Vzal si pět kruhů. Čtyři hodil rychle na týž hák. Před pátým udělal úmyslnou přestávku a vytáhl si cigaretu. Tři muži mu nabídli oheň. Kovář mu poklepal na rameno. Lina kousala rozrušením kapesník. Pak Gottfried zamířil a hodil zcela lehce, aby kruh neodskočil, poslední na ostatní čtyři. Zůstal viset. Bouřlivý potlesk. Vyhrál hlavní cenu - dětský kočárek s růžovou přikrývkou a s poduškami.

Majitel boudy ho s nadávkami vytlačil ven. Všechno jsme do něho naložili a táhli jsme k dalšímu stánku. Lina tlačila kočárek. Kovář nad ním dělal takové vtipy, že jsem raději zůstal s Patricií Hollmannovou kousek pozadu. U příští boudy se házely kroužky na láhve s vínem. Když kroužek správně dopadl, vyhrála se láhev. Odnesli jsme si šest lahví. Lenz si prohlédl viněty a pak láhve grandsky daroval kováři.

Byla tam…