Tři kamarádi

Už dávno jsem nebyl v divadle. Nebyl bych tam také šel, kdyby nechtěla Pat. Divadla, koncerty, knihy – všechny tyto měšťácké zvyklosti - jsem skoro ztratil. Nebyla na ně doba. Politika se postarala dostatečně o divadlo - přestřelky každého večera poskytovaly jiný koncert - a obrov-ská kniha bídy byla sugestivnější než všechny knihovny.

Balkóny a přízemí byly plně obsazeny. Sotva jsme usedli, hned se setmělo. Jen odraz světel rampy pronikal hledištěm. Hudba zazněla naplno a všechno odpoutala, že se to vznášelo.

Odsunul jsem si židli do kouta lóže. Tak jsem nemusil hledět ani na scénu, ani na bledé hlavy návštěvníků. Slyšel jsem jen hudbu a viděl tvář Pat.

Hudba očarovala prostor. Tato hudba k Hoffmannovým povídkám byla jako jižní vítr, jako teplá noc, jako vzdouvající se plachta pod hvězdami, byla docela neskutečná.

Činila všechno daleké a barevné, jako by v ní šuměl temný proud života, nebylo v ní tíhy, žádných hranic, byl jen lesk a melodie a láska, a člověk nemohl pochopit, že v téže době, kdy zní tato hudba, panuje venku bída a utrpení a zoufalství.

Tvář Pat byla tajuplně ozářena světlem jeviště. Byla plně zaujata a já ji miloval, protože se o mne neopírala a netápala po mé ruce, protože na mne vůbec nemyslela a docela na mne zapomněla. Nenáviděl jsem, když se věci směšovaly, nenáviděl jsem tu dobytčí stádnost, když krása a síla velkého díla uchvacuje člověka, nenáviděl jsem zamžené pohledy mileneckých dvojic, to tupé tulení k sobě, to nevkusné ovčí štěstí, které se nedovede povznést samo nad sebe, nenáviděl jsem žvanění o splynutí v lásce, neboť jsem poznal, že člověk nemůže být dosti ani ve dvou a že se nemůže dost často odloučit, aby se zase setkal. Jen ten, kdo se vždycky vrací ke své samotě, zná štěstí pospolitosti. Všechno ostatní ničí tajemství napětí. A co silněji vtrhává do magických oblastí osamělosti než vzpoura citu, odevzdání se otřesu, síla živlů, bouře, noc, hudba a láska -

Světlo vzplálo. Na okamžik jsem zavřel oči. Na co všechno jsem tu nemyslel? Pat se otočila. Viděl jsem, jak se lidé tlačí ke dveřím. Byla velká přestávka.

„Nechceš se projít?“ zeptal jsem se.

Pat zavrtěla hlavou.

„Chraň bůh! Nenávidím, když se lidé venku navzájem okukují.“

Zvedl jsem se, abych jí došel pro sklenici pomerančové šťávy. Bufet byl obležen. Hudba spoustu lidí obdivuhodně vyhladověla. Teplé párky mizely, jako by vypukla epidemie hladu.

Když jsem se vrátil se sklenicí do lóže, stál někdo za židlí Pat. Pat k němu měla obrácenou hlavu a živě s ním hovořila.

„To je pan Breuer, Roberte,“ řekla. Pan Vůl, pomyslel jsem si a pohlédl jsem na něho s nelibostí. Roberte, řekla, ne Robby. Postavil jsem sklenici na pažení a čekal jsem, až muž odejde. Měl na sobě smokink, který mu báječně padl. Žvanil však o režii a obsazení a nehýbal se. Pat se ke mně obrátila.

„Pan Breuer se ptá, jestli bychom nešli po představeni do Kaskády.“

„Když budeš chtít,“ řekl jsem.

Pan Breuer prohlásil, že bychom si mohli trochu zatančit. Byl velmi zdvořilý a vlastně se mi docela líbil. Měl jen v sobě onu nepříjemnou eleganci a lehkost, o níž jsem se domníval, že jistě působí na Pat, a kterou jsem já sám postrádal. Náhle - nevěřil jsem svým uším - jsem slyšel, že mu Pat tyká. Ač to mohlo mít spoustu bezvýznamných důvodů, byl bych toho chlapa nejraději hodil dolů do orchestru.

Zvonilo. Hudebníci ladili nástroje. Housle se ozývaly flažoletovými tóny.

„Tak tedy ujednáno, sejdeme se u východu,“ řekl Breuer a konečně odešel.

„Co je to za darebáka?“ zeptal jsem se.

„To není žádný darebák, je to slušný člověk. Starý známý.“

„Staré známe nemám rád,“ řek…