Králi Verencovi se právě teď děli modří pidimužíci. Ležel v jakémsi vlahém prázdném omámení, a pokaždé když otevřel oči, uviděl skupinu Nac mac Fíglů, kteří ho ve svitu ohně pozorovali. Tu a tam vyslechl útržky rozhovoru, nebo přesněji řečeno, nějaké pře.
„… je to též náš králik, nae?“
„Tož, svedružně.“
„Na, proč se tu tak zválá?“
„Ty verbežo! Dyť je chabrusnej, nevidíš?“
„Tys padl na lebezňu! Jak by né, dyž ho nicmo vyklútly ty zgrganě!“
Verence ucítil malé, ale silné kopnutí do nohy.
„Vočíš to, královskej? Tys zachráněnej, kapíro? No a co včíl s tou krveslopnou sberbou habounskou?“
„Jo, jo, to byla skvělá práce,“ zamumlal.
Vyslýchající mac Fígl si odplivl vedle Verencova ucha.
„Tože, já bych na tutoho dočasu ani chlup nezaložil, ten čeká, až mu psisko biřtl donese.“
Najednou se rozhostilo ticho, což byla v prostoru, kde se nacházel alespoň jediný Fígl, skutečná rarita. Verence stočil oči stranou.
Z kouře se vynořila Velká Háta.
Teď, když ji viděl jasně, pomyslel si, že to stvoření vypadá jako tlustá a zmenšená verze Stařenky Oggové. A měla v očích něco velmi zvláštního. Verence byl, technicky vzato, absolutní vládce a pravděpodobně jím i zůstane, pokud neudělá tu chybu, aby své poddané opakované nutil dělat něco, co dělat nechtějí. Uvědomoval si, že vrchní velitel jeho ozbrojených sil má sklony přyímat rozkazy spíše od své matky než od svého krále.
Na druhé straně Velká Háta nemusela dokonce ani nic říkat. Každý ji upřeně pozoroval a pak šel a udělal, co bylo potřeba.
Pak se po jejím boku objevil její muž.
„Hátuša myslí, že chceš dojista spasit králku a tvy ďúčáto,“ řekl.
Verence přikývl. Cítil se příliš slabý, než aby se zmohl na něco jiného. „Nuž ten čas si nemožný jak gajdy z bobu, to jak ti krev vyslopali, pra Velká Agáta. A co eště, ty zpeklasmradi do každé raný pluli cosi, po kems byl povolný jak jehňa.“
Verence s nimi absolutně souhlasil. Ať řekl kdokoliv cokoliv, on s tím souhlasil.
Z dýmu se vynořil další pidimužík a nesl misku z kameniny. Přes její kraj přetékaly bílé bubliny.
„Nemůžeš kralovat ležačky, nae,“ řekl muž Velké Háty. „Tak ti Hátuša našprudlala slop…“
Pidimužík položil misku, která vypadala, jako kdyby byla plná šlehačky, i když na hladině se tvořily tmavé spirály. Nosič misky opatrné ustoupil.
„Co je v tom?“ zakrákoral Verence.
„Mlíko,“ odpověděl muž Velké Háty okamžitě. „A nějaký Hátinčino medikamenty. A i různý šudýš pozdvihaný léčivý bejlí.“
Verence se s díky chytil posledních dvou slov. Spolu se svou ženou sdílel dosti zvláštní, nicméně neochvějnou víru, že cokoliv v sobě má léčivé byliny, je bezpečné, zdravé a výživné.
„Tak a včíl zažiješ trachtací,“ pokračoval starý skřítek. „A pak ti najdeme šaršoun.“
„Já nikdy nepoužíval meč,“ zavrtěl hlavou Verence a pokusil se zvednout do sedu. „Já… myslím, že násilí je ten poslední argument…“
„Ahá, to jou, dyž nebanuješ, že ti tá pakáža trdluje po lebezni,“ řekl muž Velké Háty. „Ale ništ to, teďkom si klútni, králíku. A v ten čas zízneš na všecko ináč!“
