Budovami Cechu vrahů se rozezněl hlas velkého zvonu Inhumace. Ze všech stran se sbíhaly černěoděné postavy a ve snaze doběhnout na nádvoří co nejrychleji se strkaly a zakopávaly o sebe.
Rada cechu se narychlo sešla před kanceláří dr. Kruxminora. Doktorův zástupce, pan Odkraglli, opatrně zaklepal na dveře.
„Vstupte.“
Rada se namačkala dovnitř.
Kruxminorova pracovna byla největší místností budovy. Občasným návštěvníkům cechu to vždycky připadalo jaksi nevhodné, aby Cech vrahů měl takové světlé a vzdušné budovy a místnosti, které se podobaly spíše místnostem nějakého exkluzivního pánského klubu než místu, kde je příprava smrti součástí denního rozvrhu.
Stěny byly ozdobeny veselými tisky se sportovní a loveckou tematikou, i když při bližším pohledu člověk zjistil, že lovená kořist nejsou ani jeleni, ani lišky. Byly tam také skupinové portréty a z poslední doby moderní ikonografy. Zachycovaly třídy cechu, řady rozesmátých tváří nad černě oděnými těly. Mladší členové seděli se zkříženýma nohama v přední řadě a jeden z nich dělal některému ze spolužáků oslí uši[8].
U jedné stěny místnosti stál dlouhý mahagonový stůl, kolem kterého se jednou týdně scházeli starší cechu. Na druhé stěně měl Kruxminor svou soukromou knihovnu a malou pracovní desku. Nad deskou byla skříňka, jakou vídáme v lékárnách, skládající se ze stovek malých zásuvek. Zásuvky sice měly jmenovky, ale ty byly psány tajným písmem vrahů, což stačilo k tomu, aby většina návštěvníků znervózněla natolik, že odmítala nabízené pití.
Strop podpíraly čtyři sloupy z černé žuly. Byla v nich vyryta jména nejproslulejších vrahů historie. Mezi sloupy stál Kruxminorův čtvercový stůl. Sám doktor stál za stolem a jeho výraz byl skoro stejně dřevěný jako stolní deska.
„Chci, aby se okamžitě provedla kontrola prezence,“ vyštěkl. „Opustil někdo budovy cechu?“
„Ne, pane.“
„Jak si můžete být tak jist?“
„Strážci na střechách Filigránské uličky hlásili, že ven nikdo nevyšel, pane.“
„A kdo střeží ty strážce?“
„Oni hlídají jeden druhého, pane.“
„Dobrá. Poslouchejte mě dobře! Chci, aby se to všechno zlikvidovalo co nejdříve. Jestli někdo potřebuje opustit budovy, chci, aby ho někdo sledoval. Dále: budovy cechu musí být prohledány od střech po sklepy, rozumíte?“
„Co máme hledat, pane?“ zeptal se mladší asistent katedry jedů.
„Hm… cokoliv, co je ukryto. Jestliže najdete něco a nebudete vědět, co to je, okamžitě pošlete pro člena rady. A nebudete se toho dotýkat.“
„Ale, doktore, tady v budovách je obrovské množství ukrytých před -“
„Tohle bude něco úplně jiného, rozumíte?“
„Ne, pane.“
„Dobrá. A té ušňupané Hlídce o tom nikdo neřekne ani slovo. Ty, chlapče… podej mi můj klobouk.“ Dr. Kruxminor si povzdechl. „Obávám se, že musím jít a sdělit to Patricijovi.“
„Pech. Zlomte vaz, pane.“
Kapitán znovu promluvil až ve chvíli, kdy přecházeli Mosazný most.
„Tak a teď, desátníku Karotko,“ začal, „vzpomínáte si na to, kolikrát jsem vám říkal, jak nesmírně důležitá je schopnost pozorovat?“
„Jistě, kapitáne. Vždycky jsem vašim výkladům o této věci věnoval maximální pozornost.“
„Takže čeho jste si všiml?“
„Někdo tam rozbil zrcadlo. Každý ví, že vrazi milují zrcadla. Jenže na druhé straně to bylo muzeum, tak proč tam vlastně to zrcadlo bylo?“
„Promiňte, pane?“
„Kdo to řekl?“
„Tady dole, strážník Potroublo.“
„Aha, ano. Ano?“
„Pane, já o ohňostrojích a raketách k jejich výrobě něco vím. Po použití těch raket zůstává nějakou dobu v okolí charakteristický zápach. Tam jsem nic takového necítil, pane. Cítil jsem úplně něco jiného pane.“
„Dobře vyčichnuto, Potroublo.“
„A pak tam byl ten kus ohořelého provazu a ty kladky.“
„Já tam cítil draka,“ prohlásil Elánius.
„Jste si jistý, kapitáne?“
„Věřte mi,“ ušklíbl se Elánius. Ten, kdo stráví nějaký čas ve společnosti lady Berankinové, velmi brzo zjistí, jak páchnou draci. Když vám během jídla něco položí hlavu do klína, mlčíte, strkáte tomu opatrně kousky jídla a v duchu se ze všech sil modlíte, aby to náhodou neškytlo.
„V té místno…
