Mrakoplaš nakonec přece jen otevřel oči. Nad sebou měl strop - jestli to byla podlaha, pak byl vpěkném maléru.
Takže zatím všechno vpořádku.
Opatrně ohmatal povrch, na kterém ležel. Byl hrubý, přesněji řečeno dřevěný a tu a tam vněm byl otvor po hřebíku. Byl to lidský druh povrchu.
Ušima zachytil praskot ohně a bublavý zvuk neznámého původu.
Jeho noc, který měl dojem, že ho tak trochu odstrčili, ohlásil zápach síry.
Dobrá. Takže co dostane, když to dá dohromady? Leží na hrubé dřevěné podlaze vmístnosti osvětlené a vyhřívané ohněm, kde něco bublalo a kde páchla síra. Ve svém neskutečném snovém stavu se cítil na svou logickou úvahu dost pyšný.
A co dál?
Aha, jo.
Otevřel ústa a zaječel a ještě a znovu.
Díky tomu se začal cítit o něco lépe.
Ležel ještě chvilku. Ze zmatené hromady jeho vzpomínek se mu vynořila rána jeho dětství, kdy se jako malý chlapec krčil ve vyhřáté posteli a dělil čas na stále menší a menší úseky, jen aby ještě alespoň o chviličku oddálil ten hrozný okamžik, kdy bude muset vstát a stejně jako teď se postavit základním problémům života: kdo je, kde je, proč je.
“Co jsi zač?” ozval se jakýsi hlásek zhruba na hranici jeho vnímavosti.
“K tomu jsem se právě snažil dojít,” zabručel Mrakoplaš.
Pomalu se zvedl na loktech, pokoj se několikrát zavlnil a pak se ustálil a zaostřil.
“Varuju tě,” řekl hlas, který zdánlivě vycházel ze stolu, “jsem chráněn množstvím mocných amuletů.”
“To je fakt skvělý,” prohlásil popuzeně Mrakoplaš. “To bych si taky přál.”
Zokolního rozmazaného světa se začaly vynořovat podrobnosti. Mrakoplaš byl vdlouhém nízkém prostoru, jehož jeden konec byl téměř beze zbytku vyplněn obrovským krbem. Dlouhá lavice podél jedné stěny byla napůl zavalena skleněnými spirálami, baňkami a křivulemi, které musel očividně vytvořit opilý foukač skla, posedlý nepřekonatelnou škytavkou, a vtéto ďábelské sestavě bublaly a překapávaly barevné kapaliny. Ze skoby ve zdi visela ve velmi ležérní poloze drátky pospojovaná kostra. Na bidýlko vedle ní někdo přibil vycpaného ptáka. Ať už ten ubohý pernatec za života spáchal jakékoliv hříchy, rozhodně si nezasloužil to, co sním vycpavač provedl.
Mrakoplaš přeletěl pohledem podlahu vmístnosti sem a tam. Bylo jasné, že jeho pohled bylo to jediné, co ji vposledních dnech přelétlo. Trochu čistější totiž byla jen kolem něj. Zjeho blízkosti byly odklizeny střepy skla, zkumavky, které se jinak povalovaly všude, a další věci. To všechno muselo zmizet a udělat místo pro -
Magický kruh.
Vypadal jako velmi pečlivá práce. Kdokoliv ho kreslil, byl si plně vědom toho, že úkolem magického kruhu je rozdělit vesmír na dvě část - uvnitř a vně.
Mrakoplaš byl pochopitelně uvnitř.
“Hm.” Prohlásil a zažíval známý a uklidňující pocit vyděšené bezmocnosti, který ho zaplavil.
“Zaklínám a zaříkám tě proti všemu násilí, ó démone zhlubin,” prohlásil hlas nikoliv, jak si Mrakoplaš právě uvědomil, ze stolu, ale zpoza stolu.
“Jasně, jasně,” pospíšil si rychle Mrakoplaš.
“Já tomu rozumím. Ehm. Neexistuje alespoň malá možnost, že tady došlo kdrobné chybičce, co?”
“Vari! Odstup!”
“Prima!” souhlasil Mrakoplaš. Pak se zoufale rozhlédl kolem sebe. “Ale kudy?”
“Nemysli, že mě vlákáš do zkázy svým prolhaným jazykem, páchnoucí zplozenče Shamharotův!” odpověděl mu stůl. Jsemť poučen vcestách a způsobech démonů! Musíš poslechnout každý můj rozkaz, jinak tě vrátím zpět přímo do rozžhaveného pekla, ze kterého jsi přišel. Jsi přitáhl, promiň. Tedy přesně jest, jsi přitáhl. A myslím to vážně.”
Za stolem se vztyčila postava. Byla malá a větší část zní byla ukrytá pod množstvím talismanů a amuletů. Byla těmi krámy ověšená tak hustě, že i kdyby ji nechránily proti magii, byly by ji jistě ochránily proti ráně mečem. Postava měla na očích brýle a na hlavě klobouk sdlouhými klapkami na uši, což jí dodávalo podobu krátkozrakého kokršpaněla.
Vjedné roztřesené ruce měla meč, tak ověšený okultními znaky a ochrannými pečetěmi, že se začínal pomalu ohýbat.
“Do rozžhaveného pekla povídáš?” zeptal …
