Úžasná Zeměplocha – Stráže! Stráže! (Terry Pratchett)

Lady Berankinová přejela rukama po Errolově těle. „Noto ať mě... jestli vím, co se to s ním děje,” řekla.

Dráček se jí pokusil olíznout obličej. „Co všechno žral?”

„Poslední, co vím,” řekl Elánius, „to byla konev.”

„Konev čeho?”

„Ničeho. Prostě konvice na čaj. Taková začouzená věc s držadlem a hubičkou. Celou věčnost ji očichával a pak ji sežral.”

Errol se na něj slabě usmál a říhnul si. Oba se rychle sehnuli.

„Jo, a pak jsme ho chytli, jak vylizuje saze z krbu,” pokračoval Elánius, když se jejich hlavy zase zvedly nad kotec.

Opírali se o speciálně zesílený kotec, který lady Berankinová používala v případě potřeby jako dračí marodku. Zesílený být musel, protože jedna z prvních vě­cí, která se nemocným drakům stávala, bylo, že ztráceli kontrolu nad svými zažívacími procesy.

„On totiž nevypadá nemocně,” pokračovala lady Berankinová. „Je jenom tlustý.”

„Pořád hrozně kňourá. A občas člověk vidí, jak se mu pod kůží něco hýbe. Víš, co myslím? Vzpomínáš si, jak jsi mi povídala, že si dokážou přebudovat zažívací systém?”

„To ano. Všechny žaludky a pankreatické žlázy se mohou propojit různým způsobem, rozumíš? Podle toho, jak jim to zrovna vyhovuje -”

„Nebo podle toho, jaké najdou složky na výrobu plamene,” řekl Elánius. „Tak je to. Já mám dojem, že se pokouší vymyslet nějaký obzvlášť horký plamen. Chce vyzvat toho velkého draka. Pokaždé, když se ta obluda vznese do vzduchu, tenhle mrňous jenom sedí a kňourá.”

„A nevyfukuje plamen?”

„Neviděli jsme ho ani jednou. Určitě bychom si všimli, kdyby to dělal.”

„Takže prostě jenom sežere, na co přijde?”

„No tak bych to taky neřekl. Všechno očichá a spoustu věcí ochutná. Potom některé sní. Tak třeba deset litrů oleje do lamp. Je mi to moc líto, ale já ho dál nemůžu nechávat na strážnici. Nejsme schopni se o něj pořádně starat. Navíc teď už nepotřebujeme zjistit, kde se ten velký schovává,” dodal trpce.

„Myslím, že v téhle věci se chováš poněkud hloupě,” řekla a vykročila nazpět k domu.

„Hloupě? Vždyť mě vyrazil před všemi těmi lidmi!”

„To ano, ale všichni teď vědí, že to bylo nedorozumění, to bych přísahala.”

„No já tomu rozuměl až moc dobře.”

„Víš, já si myslím, že máš vztek, protože ho nemáš kam strčit.”

Elániovi mírně vyjely oči z důlků. „Cože jako?” vyděsil se.

„Toho draka,” pokračovala lady Berankinová, aniž hnula brvou. „Nedokážeš si ho zařadit do normálního šuplíku. Víš, že neexistuje způsob, jak s ním něco udě­lat, ale přitom bys chtěl.”

„Já si myslím, že tohle mizerné město a ten drak jeden druhého rozhodně zaslouží,” odfrkl popuzeně Elánius.

„Lidé jsou vyděšení. Od lidí, kteří jsou téměř bez sebe strachem toho moc čekat nemůžeš.” Opatrně se dotkla jeho paže. Bylo to, jako když pozorujete průmyslového robota, s jehož pomocí se někdo pokouší chopit vejce.

„Každý nemá tolik odvahy jako ty,” dodala ostýchavě.

„Já?”

„Ten minulý týden. Když jsi jim zabránil, aby pobíjeli mé draky.”

„Jo to. To není odvaha. A kromě toho, byli to jenom lidé. S lidmi to jde snáz. Jedno ti řeknu. V životě už bych nestál o to, dívat se té obludě znovu do tlamy. občas se přistihnu, že na to myslím i ve dne.”

„Óh.” Zdálo se, že ji jeho slova zklamala. „No pokud seš si jistý... Mám dost přátel, víš, kdybys potřeboval pomoc, stačí říct. Vévoda ze Sto Lat hledá kapitána gardy, to jsem si skoro jistá. Napíšu ti pro něj dopis. Bude se ti líbit i on i jeho žena, je to velmi příjemný mladý pár.”

„Já zatím nevím, co budu dělat dál,” odpověděl Elánius mnohem drsněji, než chtěl. „Zatím uvažuju o jedné nebo dvou nabídkách.”

„Samozřejmě. Jistě. Věřím, že si sám nejlíp poradíš.”

Elánius přikývl.

Lady Berankinová donekonečna překrucovala v rukou kapesníček.

„Tak dobře,” řekla.

„Jo,” přikývl Elánius.

„Já... předpokládám... asi už chceš odejít, že?”

„Ano, raději už bych měl jít.”

Nastala odmlka. Pak oba promluvili najednou.

„Bylo to moc -”

„Rád bych řekl –”

„Promiň.”

„Promiň.”

„Ne, ty jsi chtěla něco říct.”

„To nic, ale ty jsi něco začal?”

„Ehm.” Elánius zaváhal. „Tak já tedy pů…