„Jsi si naprosto jistá?“ zeptal se Albert podezřívavě.
„Samozřejmě,“ odpověděla mu Ysabell. „Spočítej si to sám, jestli mi nevěříš!“
Albert vrhl pohled na obrovskou knihu a jeho tvář byla zosobněním nejistoty.
„No, možná že to tak opravdu je,“ připustil neohrabaně a opsal si útržek papíru dvě jména.
„Je jenom jeden způsob, jak zjistit, jestli je to pravda.“
Vytáhl horní zásuvku Smrťova psacího stolu a vyjmul z ní velký kovový kruh, na kterém byl navlečen jediný klíč.
Co chcete dělat? zeptal se Mort.
„Půjdem se podívat na časoměry,“ řekl Albert. „Musíte jít se mnou.“
„Morte!“ sykla Ysabell.
„Co je?“
„To, co jsi právě řekl -“ na okamžik se odmlčela a pak dodal, „ale nic, jenom že to znělo... divně.“
„Ptal jsem se ho jenom, co má v úmyslu,“ podivil se Mort.
„Ano, ale - to nic.“
Albert prošel kolem nich a podobný dvounohému pavouku vyšel bokem do chodby. Došli ke dveřím, které byly neustále zamčeny. Klíč hladce vklouzl do zámku. Dveře se otevřely. Panty nevydaly ani to nejmenší zaskřípění, vyšel z nich jen závan nejhlubšího ticha.
Zevnitř se vyřinul řev písku.
Mort s Ysabell zůstali ochromeně stát na prahu, zatímco Albert vykročil do uličky mezi policemi plnými skla. Ten zvuk nepronikal do těla jen prostřednictvím sluchu, ale i nohama a vnikal dovnitř lebeční klenbou a pronikal do mozku, který zakrátko nebyl schopen myslet na nic jiného než na hukot a sykot, na šedivý sypký hluk, zvuk milionů ubíhajících životů, které se řítí ke svému nevyhnutelnému konci.
Pokoušeli se dohlédnout na konec nedohledných řad časoměrů, z nichž každý byl jiný než ty ostatní a nesl jiné jméno. Světlo pochodní se rozlévalo kolem stěn a odráželo se od skleněných baněk, takže prakticky na každých hodinách zářila jedna droboučká hvězda. Vzdálenější části místnosti se ztrácely v galaxii světel.
Mort cítil, jak mu Ysabelliny prsty sevřely paži. Když promluvila, zněl její hlas tiše a stísněně.
„Morte, některé z nich jsou tak maličké.“
Já vím.
Její stisk pomaličku a opatrně povolil, odtáhla ruku jako někdo, kdo právě položil poslední díl na domeček z karet a teď má strach, aby se mu celá stavba nezřítila.
„Řekni to ještě jednou,“ poprosila tiše.
„Řekl jsem, že to vím. S tím se ale nedá nic dělat, ty jsi tady nikdy předtím nebyla?“
„Ne.“ Maličko se odtáhla a upřeně se mu dívala do očí.
„Řekl bych, že to není o nic horší než v knihovně,“ prohlásil Mort a sám tomu téměř věřil. Jenže v knihovně o tom jenom čtete, tady vidíte, jak se to děje.
„Proč se na mě tak divně díváš?“ dodal.
„Pokouším si vzpomenout, jakou barvu měly tvé oči,“ odpověděla, „protože -“
„Kdy už toho vy dva konečně necháte!“ vykřikl na ně Albert do hukotu písku. „Tudy!“
„Hnědé,“ naklonil se Mort k Ysabell. „Mám hnědé oči. Proč?“
„Pospěšte si!“
„Raděj mu běž pomoci,“ pobídla Morta Ysabell. „Zdá se, že je opravdu rozčilený.“
Mort vykročil za Albertem a v mozku se mu najednou rozprostřel mrak nejistoty. Opatrně vykročil po dlaždicích podlahy k místu, kde stál Albert a netrpělivě poklepával nohou o zem.
„Co mám dělat?“ zeptal se.
„Nic, jen pojď za mnou.“
Z hlavní místnosti vybíhala řada postranních chodeb, které byly od země až ke stropu lemovány přesýpacími hodinami. Tu a tam byly police přerušeny kamennými pilíři, kde bylo ve světle pochodní vidět hranaté značky. Albert se na ně občas podíval, ale v zásadě procházel bludištěm syčících chodeb, jako by je znal nazpaměť.
„Tady má své hodiny každý člověk, Alberte?“ zeptal se Mort.
„Ano.“
„Připadá mi, že to místo tady na to není dost velké.“
„Slyšel jsi někdy o víceprostorové topografii?“
„No - ne.“
„Pak bych si na tvém místě nechal své úsudky pro sebe,“ ušklíbl se Albert.
Zastavil se před další policí plnou hodin, podíval se znovu na papírek v ruce, přeběhl rukou po jedné řadě a najednou z ní vytáhl hodiny. Horní polovina byla skoro prázdná.
„Podrž to,“ vstrčil je Mortovi do rukou. „Jestli jsou její výpočty správné, měly by být ty druhé někde poblíž. Aha, tady.“
Mort obracel oboje hodiny v rukou. Jedny …
