Mort procházel chodbami pyramidy temnými jako černá kočka a Ysabell mu spěchala v patách. Slabá záře tryskající z čepele meče ozařovala odporné věci. Offler - krokodýlí bůh - byl kosmetický ideál v porovnání s některými tvory uctívanými obyvateli Tsortu. Ve výklencích podél stěn byly sochy, které jak se zdálo, složili uctívači ze zbytků odložených ostatními bohy.
„Proč taky všechny jsou?“ zašeptala Ysabell.
„Tsortští kněží tvrdí, že když se pyramida uzavře, ty sochy oživnou, plíží se chodbami a chrání mrtvého krále před vylupovači hrobů.“
„Jaké strašlivé pověry!“
„Kdo tady mluvil o pověrách?“ zeptal se Mort nepřítomně.
„Ony opravdu ožívají?“
„Jediné, co vím je, že když Tsorťané jednou na pyramidu uvrhnou ochrannou kletbu, nikdo se sem neodváží vlézt.“
Mort zahnul za roh a Ysabell ho na kratičký okamžik ztratila z očí. popoběhla temnotou a narazila do něj. Právě si prohlížel ptáka se psí hlavou.
„Fuj,“ řekla, „Nemáš z toho husí kůži?“
„Ne,“ odpověděl přímo.
„Jak to, že ne?“
Protože jsem mort. Obrátil se k ní a Ysabell spatřila, že mu očí září jako modré jiskry.
„Přestaň!“
já - NemůŽu.
Pokusila se zasmát. nepomohlo to. „Ty přece nejsi Smrť,“ namítla. „Děláš za něj jen jeho práci.“
Smrť je ten, kdo dělá práci Smrtě.
Šokované ticho, které po jeho výroku zavládlo, bylo přerušeno zasténáním odněkud z tunelu před nimi. Mort se otočil na podpatku a rychle vykročil tím směrem.
Má pravdu, pomyslela si Ysabell. Dokonce i způsob, jakým chodí…
Ale strach ze tmy, kterou k ní přitahovalo vzdalující se světlo překonal všechny ostatní pochybnosti, a proto se vydala za ním. Obešla další roh a vešla do podivné místnosti, která v nevýrazné záři meče vypadla jako něco mezi pokladnicí a přecpanou půdou.
„Kde to jsem?“ vydechla. „V životě jsem neviděla tolik věcí pohromadě.“
To všechno si s sebou bere král na onen svět, odpověděl jí Mort.
„Vidím, že není zvyklý cestovat nalehko. Podívej, támhle je celá loď. A tady - zlatá vana!“
Bezpochyby se bude chtít udržovat v čistotě než se tam dostane.
„A všechny ty sochy?“
Je mi to líto, ale musím ti říci, že se mýlíš. to byli lidé. královští služebníci, rozumíš?
Ysabellina tvář se zachmuřila.
Kněží jim dali jed.
Od protější stěny přeplněné místnosti se ozvalo další zasténání. Mort se vydal po zvuku a opatrně překračoval role koberců, věnce datlí, bedny nádobí a hromady drahokamů. Vypadalo to, jako když se král nebyl schopen rozhodnout, co všechno by si měl na cestu vzít, a tak si pro jistotu vzal všechno.
Jenže ten občas neúčinkuje dost rychle, dodal zachmuřeně Mort.
Ysabell neohrabaně doklopýtala k němu a nahlédla přes bok kánoe, v níž na hromadě vzácných koberců ležela mladičká dívka. měla na sobě průsvitné gázové kalhoty, vestičku, na kterou se zřejmě nedostávalo materiálu, a takové množství náramků, že by to stačilo potopit loď střední velikost. kolem úst měla zelenou skvrnu.
„Bolí je to?“ zeptala se Ysabell tiše.
Ne. Oni si myslí, že je to přenese do ráje.
„A přenese?“
Možná, kdo ví? Mort vytáhl z kapsy přesýpací hodiny a v záři meče prozkoumal jejich obsah. Zdálo se, že v duchu počítá, pak náhle odhodil časoměr přes rameno a druhou rukou máchl mečem.
Dívčí stín se posadil a s hlasitým cinkotem náramků se protáhla. Pak si dívka všimla Morta a sklonila hlavu. „Můj pane!“
Já nejsem ničí pán, odpověděl jí Mort , Tak a teď se ryhle rozběhni tam, kam věříš, že máš namíreno.
„Budu konkubínou na nebeském dvoře krále Zetesphuta, který bude žít navěky mezi hvězdami,“ odpovědělo děvče s přesvědčením.
„Ale to nemusíš,“ řekla jí Ysabell pobouřeně. Dívka se k ní otočila a oči se jí zvětšily údivem.
„Ale ano, musím. Tajně jsem se na to připravovala,“ odpověděla a pomalu se jim ztrácela z očí. „Až doposud jsem byla jen obyčejnou služebnou.“
Zmizela. Ysabell zírala pohledem plným nesouhlasu na místo, kde předtím dívka stála.
„No tohle! Viděl jsi, co měla na sobě?“
Pojďme odsud.
„Vždyť to musí být nesmysl, to s tím králem, jak se jmenuje, který žije mezi hvězdami,“ bruče…
