Úžasná Zeměplocha – Lehké fantastično (Terry Pratchett)

Daleko na sněhové pláni se ve stínech pravidelně roz­svěcovalo půl tuctu rudých světélek.

„Už není daleko,“ ozval se vedoucí mág, který nahlížel do malé křišťálové koule.

Kolem něj se ozval sbor hlasů, který zhruba vyjadřo­val, že ať je Mrakoplaš kdekoliv, není jistě tak daleko jako teplá koupel, dobré jídlo a měkká postel.

Čaroděj, který klusal vzadu, se najednou zastavil a sykl na ostatní. „Poslouchejte!“

Poslouchali. Kolem bylo slyšet tiché zvuky, jaké vydá­vá zima, která pomalu tiskne kraj ve svém ledovém sevře­ní — praskání chladnoucích balvanů, tlumené šramocení malých tvorečků, kteří se ukrývali ve svých norách hlubo­ko pod sněhovou pokrývkou. Ve vzdáleném pralese zavyl vlk samotář, a když se k němu nepřidal jediný druh, ura­ženě se zase odmlčel. Kromě toho bylo slyšet pískavé od­dechování půltuctu mágů, kteří se snažili dýchat co nejti­šeji.

„No já tedy neslyším nic —“

„Pst!“

„Dobře, dobře.“

Pak to zaslechli všichni — slabé vzdálené praskání, ja­ko by se něco velmi rychle pohybovalo po horní tvrdé kůře sněhu.

„Vlci?“ zeptal se jeden z mágů. Jeden vedle druhého si vybavili stovky hubených hladových těl tiše klusajících po sněhu.

„Ne,“ zavrtěl hlavou vedoucí čaroděj. „Je to příliš pra­videlný krok. Možná že je to posel.“

Zvuk zesílil, bylo slyšet podivný křupavý rytmus, jako by někdo velice rychle ohlodával mrkev.

„Pošlu světlici,“ oznámil svůj úmysl náčelník výpravy. Rychle umačkal hrst sněhu, vyhodil kouli vysoko do vzdu­chu a zapálil ji proudem oktarínového světla, které vystřelil ze špiček prstů. Koule vybuchla v záplavě oslepu­jícího modrého světla, ale ve zlomku vteřiny také zhasla.

Rozhostilo se ticho. Pak se ozval jiný čaroděj. „Ty bl­bečku, teď nevidím vůbec nic!“

To bylo poslední, co slyšeli, než do nich narazilo něco tvrdého a hlučného, co vyrazilo ze tmy a ve tmě zase zmi­zelo.

Když se navzájem vyhrabali ze sněhu, jediné, co našli, byla tvrdě ušlapaná pěšina plná otisků celých desítek ma­lých nohou, které se držely těsně vedle sebe a mířily na­příč sněhovou plání stejně rovně jako paprsek z hledáčku.