Čtrnáct
Marťanský misionář
Don Kayman si dopřával modlitbu pouze šestkrát denně. Modlil se za různé věci - někdy za to, aby trpělivě snášel zvuk Tituse Hesburgha při vysávání zubů, jindy za to, aby byl ušetřen puchu zatuchlých pšouků, zaplavujících vnitřek kosmické lodi, měl ale tři stálé prosby, které se vyskytovaly v každé jeho modlitbě: za úspěch expedice, za to, aby se naplnil osud člověka podle vůle boží, a zejména za zdraví a štěstí svého přítele Rogera Torrawaye.
Roger byl poctěn tím, že měl k dispozici vlastní kabinu. Neměla sice moc společného s kabinou a soukromí představoval jedině elastický závěs, tenký jako pavučina a slabě průsvitný, ale byla celá jenom pro něj. Zbylá trojice sdílela kabinu posádky. Někdy ji s nimi sdílel i Roger, přinejmenším jeho části. Neboť ten Roger se roztahoval po celé lodi.
Don za ním často přicházel na návštěvu. Cesta byla dlouhá a Kaymanovi se stýskalo. Jeho vlastní odbornost tu zřetelně neměla žádné upotřebení, dokud se skutečně nedotknou nohou povrchu Marsu, nebylo možné ji praktikovat. Aerologie byla nehybná věda a takovou zůstane, dokud on sám do ní po přistání nevnese něco nového, v což doufal. Zatím dovolil, aby ho Titus Hesburgh seznamoval s přístrojovou deskou a o něco později souhlasil s tím, že ho Brad naučí něco o tom, jak se kyborg rozkládá na části. Groteskní postava, která se pomalu kroutila ve svém pěnovém kokonu, mu přestala být záhadná. Kayman poznal každý jeho centimetr zvenčí i uvnitř. Jak se vlekly týdny, ztratil odpor, který se ho zmocňoval, když vytahovali oko z důlku nebo odklápěli panel do plastem vyloženého Rogerova břicha.
Neměl však na práci jenom toto. Měl své kazety s hudbou, které mohl poslouchat, čas od času měl mikrofiše, které mohl číst, měl hry ke hraní. S Titusem Hesburghem byli rovnocenní šachisté. Hráli nekonečné turnaje, nejraději na 38 vítězných partií ze 75, a využívali své příděly rádiového spojení se Zemí k tomu, aby jim ze Země posílali zápisy šachových partií. Více uvolnění by otec Kayman nalezl v častějších modlitbách, ale když uplynul první týden, napadlo ho, že tak jako se vším, ani s modlením se to nemá přehánět. Racionalizoval je: modlil se po probuzení, před jídlem, večer a před usnutím. To bylo všechno. Vlastně ne všechno, když se započítá rychlé povzbuzení otčenášem nebo odříkání růžence od Jeho Svatosti. Potom se vracel k nekonečnému opravování Rogera. Vždycky se mu zvedal žaludek, ale Roger si tyto zásahy do svého organizmu neuvědomoval a netrpěl kvůli nim. Postupně začal Kayman oceňovat krásu Rogerovy vnitřní anatomie, která byla dílem rukou lidských i božích, a děkoval Bohu za jedno i druhé.
Nedokázal se ale zcela přimět k děkovným modlitbám za to, co Bůh spolu s člověkem provedli s Rogerovou duší. Trápil se tím, že jeho přítel je okrádán o sedm měsíců života. Bylo mu líto toho, že Roger miloval ženu, která tuto lásku nebrala vážně.
Když se to ale všechno zvážilo, tak byl Kayman docela šťastný.
Nikdy se dosud neúčastnil výpravy k Marsu, a přesto to bylo jeho místo. Do vesmíru letěl dvakrát, jednou raketoplánem na umělý satelit, když byl absolventem pracujícím na doktorátu z planetologie, podruhé strávil devadesát dní na kosmické stanici Betty. Obojí se počítalo pouze za praxi před výpravou, která šťastně ukončí jeho studium Marsu.
Všechno, co o Marsu věděl, poznal pomocí teleskopu, dedukcí anebo prostřednictvím cizích pozorování. Věděl o tomto tématu hodně.
Mnohokrát si promítal synoptické filmy ze všech orbiterů, marinerů a surveyorů. Analyzoval přivezené vzorky půdy a skal. Hovořil se všemi Američany, Francouzi a Angličany, kteří během svých různých expedic na Marsu přistáli, stejně jako s většinou Rusů, Japonců a Číňanů.
O Marsu věděl všechno. Vždycky věděl.
Jako dítě vyrůstal na Marsu Edgara Rice Burroughse v báječném Barsoomu okrových hlubin vyschlých moří a ženoucích se malých měsíců. V pubertě začal rozlišovat fakta od fantazie. Čtyřrucí zelení válečníci a překrásné vejcorodé princezny s rudou kůží nebyli…
