II.
Ten člověk, který si pronajal Gagarina, se jmenoval Boyce Cochenour. Na pohled čtyřicátník, výška tak dva metry, irsko-americko-francouzský původ.
Byl z těch, kteří jsou zvyklí šéfovat. Sledoval jsem ho, jak vchází do Vřetena, jako kdyby mu patřilo a on se právě chystal ho prodat. Posadil se v Sub Vastrově promenádní kavárně, která měla být imitací pařížského bulváru.
"Skotskou", řekl a Vastra se mohl přetrhnout nalít mu Johna Begga na supermražený led a servíroval mu ho praskajícího, ledového až po něm trnou zuby.
"Kouřit," řekl a dívka, která přijela s ním, okamžitě vytáhla cigaretu a podala mu ji.
"No tohle je teda pajzl," řekl a Vastra vypadal jako ztělesnění souhlasu.
Sedl jsem si vedle nich. Samozřejmě, že ne k jejich stolu, dokonce jsem na ně ani neviděl. Ale slyšel jsem, o čem spolu hovoří. Vastra se na mě také ani nepodíval. Přirozeně si mě všiml, když jsem přišel, a bylo mu jasné, že na ně mám zálusk. Ale objednat jsem si musel u jeho ženy číslo tři, protože Vastra se mnou nehodlal, promarnit ani vteřinu, když měl u stolu pronajatou loď ze Země.
"Jako obvykle," řekl jsem jí a myslel jsem tím čistý líh v pohárku od nealko. "A kopii vaší zprávy," dodal jsem potichu. Mrkla na mě skrz nápoj. Roztomilá malá potvůrka. Přátelsky jsem ji poplácal po ruce a strčil jí do ní srolovanou bankovku. Pak odešla.
Pozemšťan obhlížel terén, včetně mě. Otočil jsem se k němu - zdvořile, ale odměřeně. Zlehka přikývl a obrátil se zpátky k Subhaš Vastrovi.
"Když už jsem tady," řekl, "měl bych tu podniknout něco zajímavého. Co se tu vlastně dá dělat?"
Sub se zeširoka zašklebil jako vysoká, vyzáblá žába.
"Na co byste měl chuť, pane? Nějakou zábavu? V našich nočních podnicích účinkují umělci ze tří planet - indické tanečnice, hudebníci, artisti..."
"Toho je v Cincinnati plno. Nepřijel jsem na Venuši vysedávat v baru." Nemohl samozřejmě tušit, jak dobře dělá. Subovy kluby byly totiž na seznamu nočních barů na Venuši až úplně dole. A těch špičkových bylo zatraceně málo.
"Jistě, pane! Mohl byste snad tedy podniknout výlet."
"No..." Cochenour pokýval hlavou. "Záleží na tom, o co by šlo. Jaký je v tom rozdíl od toho kosmodromu, hned tady nad námi, kde jsem přistáli?"
Vastra zaváhal. Viděl jsem, jak zvažuje možné důsledky. Odhadoval šance, že Pozemšťan podnikne cestu po povrchu vzhledem k tomu, co by dostal ode mě jako provizi. Na mě se při tom ani nepodíval. Zvítězila poctivost - tedy poctivost podepřená bleskovým odhadem Cochenourovy napálitelnosti.
"Moc velký rozdíl v tom není, pane," připustil. "Na povrchu není nic, než sucho a horko, aspoň v okruhu tisíc kilometrů. Ale já jsem nemluvil o povrchu."
"Tak o čem tedy?"
"O Heechee norách, pane! Jsou jich míle přímo pod naší osadou. Průvodce by mohl najít..."
"To mě nezajímá," zavrčel Cochenour. "Alespoň ne tak blízko."
"Prosím?"
"Když nás tam může zavést průvodce," pokračoval Cochenour, "znamená to, že už tam všude někdo byl a že jsou vykradené. Co je to potom za zábavu?"
"Už vím pane, co by vás zajímalo," odpověděl Vastra pohotově. Vypadal o poznání veselejší a já jsem vycítil, že má radar natočený mým směrem, aby se ujistil, že poslouchám, ačkoli se na mě ani nepodíval.
"Můžete mi věřit," pokračoval, "vždycky je šance narazit na neprozkoumaný tunel, pane, když víte kde. O to vám přece jde. Nebo se pletu?"
Třetí Vastrova manželka mi přinesla pití a lístek z faxu.
"Třicet procent," zašeptal jsem. "Řekni to Subovi. A žádný smlouvání a přihazování někoho dalšího." Přikývla a mrkla na mně, poslouchala taky a bylo jí jasné, stejně jako mě, že tenhle Pozemšťan se už chytil na udičku. Měl jsem v úmyslu vydržet u toho drinku, jak dlouho to půjde, i když budoucí blahobyt se přede mnou rýsoval velmi neurčitě. Chystal jsem se oslavovat. Zhluboka jsem si oddechl a napil se.
Jenomže ta udička neměla háček. Pozemšťan z ničeho nic pokrčil rameny.
"Vsadím se, že je to ztráta času," zavrčel. "To je jasný. Když víte, kde máte hledat, proč už jste to dávno neudělali, co?"
"Ale …
