4 Akciová společnost Robin Broadhead
Právě jsme s Essie jezdili na vodních lyžích v moři Tappan, když moje kapesní rádio začalo bzučet, aby mi sdělilo, že se něco zvláštního děje v Továrně na potraviny. Dal jsem příkaz, aby se loď otočila a dovezla nás zpátky k dlouhému nábřeží, které bylo majetkem akciové společnosti Robin Broadhead, ještě než jsem Essie řekl, o co se jedná. „Kluk, Robine?“ překřikovala hlomoz vodíkového motoru a vítr. „Kde se sakra vzal kluk v Továrně na potraviny?“
„To právě musíme zjistit,“ křičel jsem já. Loď nás obratně dopravila na mělčinu a vyčkávala, až z ní vyskočíme a doběhneme na trávu. Když poznala, že jsme odešli, bzučela si to podél pobřežní čáry a jela se zakotvit.
Tak jak jsme byli, celí mokří, jsme běželi rovnou do centrály. Už se nám dařilo získat optická zobrazení a holografická obrazovka nám ukázala vyhublého, zanedbaného mladíka v kiltu a špinavé tunice. Vůbec nevypadal hrozivě, ale neměl sakra přece ani to nejmenší právo tam být. „Hlas,“ dal jsem příkaz a pohybující se rty začaly hovořit – hlas to byl divný, pronikavý a vysoko položený, ale mluvil docela slušnou angličtinou, které se dalo rozumět.
„ – z hlavní stanice, ano. Je to asi sedm sedmidnů – teď týdnů. Sem jezdím docela často.“
„Pro krista pána, jak?“ Neviděl jsem, kdo s ním mluví, ale byl to muž a neměl žádný akcent: Paul Hall.
„Samozřejmě lodí. Vy nemáte loď? Mrtví mluví jenom o cestování loďmi, já jiný způsob neznám.“
„To je neuvěřitelné,“ řekla Essie za mými zády. Poodstoupila, aniž by spustila oči z obrazovky, a vrátila se s froté županem, hodila mi ho přes ramena a přinesla si i jeden pro sebe. „Co myslíš, že může být 'hlavní stanice'?“
„To bych taky rád věděl. Harriet?“
Hlasy na obrazovce zmlkly a hlas mé sekretářky řekl: „Ano, pane Broadheade.“
„Kdy se tam dostal?“
„Asi tak před sedmnácti celými čtyřmi desetinami minuty, pane Broadheade. Plus samozřejmě tranzit z Továrny na potraviny. Objevila ho Janine Herterová. Neměla s sebou kameru, takže do doby, než k ní přišli ostatní členové posádky, máme zaznamenaný jen hlas.“ Hned jak přestala mluvit, znovu byl slyšet hlas postavy z obrazovky; Harriet je výbornej program, jeden z nejlepších, jaké Essie vymyslela.
„ – promiňte, jestli jsem se choval nepatřičně,“ říkal ten kluk. Pauza. Potom starý Peter Herter:
„To nevadí, vážně. Jsou na té hlavní stanici ještě další lidi?“ Ten kluk sešpulil pusu a řekl filozoficky: „To záleží na tom, čemu říkáte 'člověk'. Máte-li na mysli živý organismus, jako je náš, pak ne. Nejbližší jsou Mrtví.“
Ženský hlas – Dorema Herterová-Hallová. „Nemáš hlad? Nepotřebuješ něco?“
„Ne, proč?“
„Harriet? Co, znamená to, jak říkal, že se choval nevhodně?“ zeptal jsem se.
Harriet mi váhavě odpověděla: „No, víte, pane Broadheade, dospěl k orgasmu. Udělal si to sám přímo před Janine Herterovou.“
Nemohl jsem si pomoci, vybuchl jsem smíchy. „Essie,“ řekl jsem své ženě, „myslím, že jsi ji vymyslela trochu moc nóbl.“ Ale tomu jsem se nesmál. Pobavila mě neuvěřitelnost celé té záležitosti. Hádal bych všechno možný. Třeba Heechee, vesmírnýho piráta, Marťany – a kdo ví co ještě, ale nadrženej puberťák by mi na mysl nepřišel.
Zezadu jsem cítil škrábání ocelových klepet a něco mi skočilo na rameno. „Dolů, Squiffy,“ vyštěkl jsem.
Essie řekla: „Nech ho na chvilku pomazlit. Pak odejde.“
„Má takový nechutný zvyky,“ zabručel jsem. „Nemůžeme se ho nějak zbavit?“
„Na, na, galubka,“ říkala konejšivě a hladila mě po hlavě. „Chceš mít plnou lékařskou péči, že jo? Tak k tomu je i Squiffy.“ Políbila mě a odešla z místnosti; nechala mě, abych se nad tím zamyslel, což mě, jak jsem překvapeně shledal, jaksi uvnitř znepokojovalo. Vidět Heechee! No, neviděli jsme – ale co když jo?
Když první průzkumníci Venuše objevili stopy, co po sobě Heechee zanechali, zářící modře pruhované prázdné tunely, jeskyně vřetenovitého tvaru, byl to šok. Několik artefaktů – další šok – co to bylo? Byly tam kusy stočeného kovu, který kdosi nazval „modlitební vějíře“ (ale modlili …
