Kapitola sedmá
PŘÍPRAVY NA CESTU
Druhého dne ráno probudil Všeználek kamarády o hodně dřív. Všichni se vzbudili a začali se chystat na cestu. Šroubek a Vroubek si oblékli kožené kazajky. Lovec Kulka si obul svoje oblíbené kožené boty: holínky mu sahaly až nad kolena, nahoře se zapínaly na přezky a na cesty byly nadmíru pohodlné. Čiperka si oblékl svůj „rychlooblek“.
O tomhle obleku si musíme povědět trochu podrobněji. Čiperka, který pořád spěchal a nerad zbytečně ztrácel čas, si vymyslil zvláštní oblek: nebyl na něm ani jeden knoflík. Každý přece ví, že nejvíc času se při oblékání a svlékání ztratí zapínáním a rozepínáním knoflíků. Čiperkův oblek neměl zvlášť blůzu a zvlášť kalhoty; oboje bylo spojeno jako u kombinézy. Tahle kombinéza se nahoře zapínala na jedinou sponku vzadu na zátylku; stačilo ji rozepnout, a celý oblek se hned smekl s ramenou a bleskurychle spadl k nohám.
Také Buchtík si oblékl své nejlepší šaty. Na šatech si Buchtík ze všeho nejvíc vážil kapes. Čím víc jich bylo, tím se mu zdál oblek lepší. Jeho nejlepší oblek jich měl sedmnáct. Na blůze jich bylo deset: dvě kapsy na prsou, dvě šikmé kapsy na břiše, dvě kapsy po stranách, tři kapsy vespod a jedna tajná na zádech. Na kalhotách byly dvě kapsy vpředu, dvě kapsy vzadu, dvě po stranách a jedna kapsa dole na koleně. V obyčejném životě můžeme vidět takovýhle sedmnáctikapsový oblek s kapsou na koleně snad jenom u výsadkářů.
Sirupčík se vystrojil do kostkovaných šatů. Chodil pořád v kostkovaných oblecích. Kalhoty měl kostkované, kabát kostkovaný a čepici taky kostkovanou. Jak ho človíčkové zdaleka zahlédli, říkávali:
“Koukněte se, tamhle si to vykračuje naše šachovnice!“ Jaktík se vyšňořil do lyžařského obleku, zdál se mu na cestu nejvhodnější. Taktík si vzal pruhovanou větrovku, pruhované kalhoty a kolem krku si omotal pruhovanou šálu. Byl v tomhle oblečení celý pruhovaný, až se na dálku zdálo, že to snad ani není Taktík, ale pruhovaná matrace.
Zkrátka všichni se oblékli, jak nejlépe mohli, jenom Civínek, který měl ve zvyku házet svoje věci kam se dalo, ne a ne najít kazajku. Čepici taky někam zastrčil, a ať hledal sebevíc, nikde ji nemohl objevit. Nakonec našel pod postelí svou zimní čapku s klapkami na uši.
Malíř Tubička se rozhodl, že bude malovat všechno, co cestou uvidí. Sebral proto svoje barvy a štětec a už předem si je uložil v koši balónu. Strunka si vzal flétnu. Doktor Pilulkin sebral cestovní lékárničku a také si ji položil do koše pod lavici. Bylo to velice prozíravé, protože na cestě mohl kdekdo snadno onemocnět.
Nebylo ještě šest hodin, a kolem balónu se už sešlo skoro celé město. Mnoho človíčků, kteří se chtěli podívat na odlet, sedělo na plotech a na střechách domů. První vlezl do koše Čiperka a vybral si nejpohodlnější místo. Za ním lezl Neználek.
“Podívejte se!“ volali diváci. „Nastupují!“
“Co děláte v koši?“ řekl však Všeználek. „Polezte ven, ještě je brzo!“
“Jak to - brzo? Už můžeme letět,“odpověděl Neználek.
“Ty tomu rozumíš! Nejdřív musíme naplnit balón teplým vzduchem.“
“Proč zrovna teplým?“ zeptal se Čiperka.
“Protože teplý je lehčí než studený a stoupá vždycky nahoru. Když pustíme do balónu teplý vzduch, bude stoupat a potáhne i balón,“ vysvětloval Všeználek.
“Tak on je tedy potřeba ještě teplý vzduch...“ řekl zklamaně Neználek a vylezl s Čiperkou z koše.
“Koukejte!“ vykřikl někdo na střeše sousedního domu. „Už lezou zpátky! Rozmyslili si to - nepoletí!“
“Samozřejmě že si to rozmyslili,“ odpovídali z druhé střechy. „Copak se dá letět takovýmhle balónem? Jen si dělají z diváků legraci!“ 
Zatím
Všeználek poručil človíčkům, aby naplnili několik pytlů pískem a složili je v koši. Čiperka, Mlčoun, Jaktík a ostatní malíčci nasypávali hned písek do pytlů a skládali je do balónového koše.
“Co to zas dělají?“ ptali se nechápavě diváci. „Proč nakládají do koše pytle s pískem!“
“Hej, k čemu ty pytle!“ křikl Klípek, který seděl na plotě jako na koni.
“Až vyletíme, tak vám je budem házet na hlavu!“ odsekl mu Neználek.
Toť…
