Neználkovy příhody

Kapitola dvacátá
TUBIČKA PRACUJE

Zatímco Šroubek s Vroubkem putovali po Dračíně a sháněli pájku, zběhly se v Zelení důležité události. Den začal tím, že Tubička namaloval podobiznu Sněžinky. Strávil nad tím skoro dvě hodiny, ale zato byl obraz jako živý. Podoba byla překvapující. Někteří sice tvrdili, že Sněžinka je na obraze dokonce hezčí než ve skutečnosti, ale nebylo to pravda. Sněžinka přece ani trošku nechtěla, aby ji malíř přikrášlil. A dokázal-li Tubička zdůraznit v podobizně půvab jejích rysů a zobrazit je ještě přesvědčivěji a výrazněji, je to koneckonců právě to, co požadujeme od opravdového umění, jakým malířství dozajista je. Podobizna visela na stěně v dolním pokoji, aby se všichni zájemci mohli podívat. A jen co je pravda, nebylo jich málo. Každá malenka, sotvaže spatřila obraz, okamžitě chtěla, aby Tubička vymaloval i ji. Ale Sněžinka do horního pokoje nikoho nepustila, protože tam Tubička maloval zrovna Modroočku a diváci by mu mohli překážet. Neználek, který se nahoře jen tak nečinně potloukal a radil Tubičkovi všelijaké nesmysly, jen aby dokázal, že se v malířství jaksepatří vyzná, zaslechl zdola nějaký hluk.

“Co je to tady za rámus? Co to je?“ rozkřikl se a seběhl se schodů. „Hybaj, koukejte zmizet!“

Když ubohé malenky uslyšely takovou hrubost, ani se neurazily - tolik se chtěly dostat k malíři. Obklopily naopak Neználka, začaly mu říkat „drahý Neználečku“ a prosit ho, aby je nevyháněl.

“Tak šup, postavte se do řady!“ křičel Neználek, strkal do malenek a tlačil je ke stěně. „Do řady, povídám, nebo vás všechny vyženu!“

“To je ale hanba, jaký vy jste hrubián, Neználku!“ vykřikla Sněžinka. „Copak se to smí? Až se za vás stydím.“

“To se nedá nic dělat!“ odsekl jí Neználek. Vtom vletěla do místnosti další malenka, využila všeobecného zmatku a proklouzla přímo ke schodišti do prvního patra. Jak to Neználek zahlédl, vrhl se za ni a užuž ji chtěl chytit za ruku, ale malenka se zastavila, domýšlivě se na něho podívala a odhodlaně mu zašermovala prstem před nosem:

“No, no, jen ne tak zhurta! Já do řady nemusím, já jsem básnířka!“

Když Neználek uviděl takový nečekaný odpor, údivem až pusu otevřel. Básnířka využila jeho rozpaků, obrátila se k němu zády a docela pomaloučku kráčela ke schodům.

“Co-co to povídala? Cože je?“ zeptal se Neználek a rozpačitě ukazoval prstem ke schodišti.

“Básnířka. Píše básně,“ vysvětlovaly mu malenky.

“Jo tááák,“ protáhl Neználek. „Hm, to je toho! U nás je taky básník, můj bývalý žák. Jednou jsem ho naučil psát básně a teď to už umí sám.“

“Ach, to je zajímavé! Tak vy jste byl také básníkem?“

“Byl.“

“Jaký vy jste nadaný! Malířem jste byl, básníkem...“

“A hudebníkem,“ vážně dodal Neználek. „Zarecitujte nám nějaké své básně!“

“Až pak, víte, za chvíli,“ vymlouval se Neználek a zatvářil se, jako by měl hrozně naspěch.

“A jak se jmenuje ten váš básník?“ „Květík.“

“Och, to je zajímavé!“ zatleskaly malenky ručkama. „Váš básník se jmenuje Květík a naše básnířka Sedmikvítka. Podobné, že?“

“Kapánek jo,“ přisvědčil Neználek.

“Líbí se vám to jméno?“

“Není špatné.“

“A jaké vám skládá verše!“ rozplývaly se malenky dál. „Ach, jaké překrásné verše! Jen jděte nahoru, určitě tam bude přednášet své básně. Moc by nás zajímalo, jak se vám budou líbit.“

“Proč ne, půjdu,“ souhlasil Neználek.

Když přišel nahoru, Tubička právě dokončoval Modrooččinu podobiznu. A Sedmikvítka seděla na pohovce vedle Strunky a bavila se s ním nadšeně o hudbě. Neználek si založil ruce za záda, procházel se po pokoji a občas loupl okem po básnířce.

“Co se tady pořád procházíte sem a tam jako kyvadlo?“ řekla mu Sedmikvítka. „Sedněte si laskavě. Až se mi z vás dělají mžitky před očima.“

“Vy si tady moc neporoučejte!“ odsekl jí hrubě Neználek. „Nebo tuhle Tubičkovi zakážu, aby vás maloval!“

“Jak to? - Doopravdy vám to může zakázat?“ obrátila se Sedmikvítka na Tubičku.

“Může. Všechno může,“ od…