Kapitola 22
Němý film
Říká se, že mouše připadá, že se dlaň, která se k ní přibližuje, pohybuje zoufale pomalu, a to z toho důvodu, že informace, jež získává prostřednictvím složených očí, ji zásobují takovým množstvím dat, že ji příroda musela vybavit velice rychlým procesorem, aby dokázala vše průběžně zpracovávat.
Na několik vteřin zavládlo v obýváku naprosté ticho. Na kolik, to nevím. Byl jsem mouchou a dlaň se blížila ke mně. Glock Oveho Kjikeruda mířil na moji hruď. Pohled Clase Greveho na moji holou hlavu.
„A-ha,“ prohlásil konečně.
Tohle jediné slovo zahrnovalo všechno. Všechno o tom, jak jsme si my lidé dokázali podmanit zemi, jak jsme dokázali ovládnout živly i zabíjet bytosti, které nás převyšují rychlostí a silou. Kapacita procesoru. Greveho „a-ha“ přišlo na konci přívalu myšlenek, hledání a třídění hypotéz, neúnavné dedukce, které dohromady vedly k nevyhnutelnému závěru. „Vy jste si ostříhal vlasy, Rogere.“
Clas Greve byl – jak jsem už naznačil – inteligentní člověk. Nejenže konstatoval onu banální skutečnost, že moje vlasy jsou pryč, nýbrž určil i to, kde a proč se tak stalo. Protože to odstraňovalo veškerý údiv, odpovídalo na všechny otázky. Proto dodal: „Ve vraku,“ a byl to spíš závěr než otázka.
Přikývl jsem.
Posadil se na židli v nohách postele, zhoupl se na ní a opřel se o zeď, aniž se přitom ústí pistole ode mě odchýlilo byť jen o coul.
„A pak? Naaranžoval jste ty vlasy na jednoho z mrtvých?“
Strčil jsem levou ruku do kapsy bundy.
„Stop!“ zakřičel a já jsem viděl, jak tiskne prst na spoušť. Žádný vztyčený kohoutek. Glock 17. Dáma.
„To je levá ruka,“ upozornil jsem ho.
„Dobře. Pomalu.“
Zvolna jsem ruku vytáhl a hodil na stůl igelitový sáček s vlasy. Greve zamyšleně přikývl, aniž ze mě spustil pohled.
„Takže vám to došlo,“ konstatoval. „Že vysílače máte ve svých vlasech. A že vám je tam dala ona. Proto jste ji zabil, je to tak?“
„Připadá vám to jako ztráta, Clasi?“ zeptal jsem se a opřel se. Srdce mi bilo, přesto jsem se cítil v téhle chvíli rozloučení podivuhodně uvolněně. Smrtelný strach těla, síla a klid mysli.
Neodpověděl.
„Nebo byla skutečně jenom – jak jste to nazval – prostředkem pro dosažení cíle? Výdajem nutným ke zvýšení zisku?“
„Proč chcete vědět zrovna tohle, Rogere?“
„Protože mě zajímá, jestli takoví jako vy opravdu existují, nebo jsou jenom fikce.“
„Takoví jako já?“
„Lidé neschopní milovat.“
Greve se zasmál. „Jestliže chcete znát odpověď, stačí, když se podíváte do zrcadla, Rogere.“
„Já jsem někoho miloval,“ namítl jsem.
„Možná jste předstíral lásku, ale miloval jste opravdu? Máte pro to důkazy? Já totiž vidím důkazy pouze pro opak – bránil jste Dianě v jediné věci, kterou kromě vás chtěla: mít dítě.“
„Chtěl jsem jí ho dát.“
Znovu se zasmál. „Takže jste si to rozmyslel? Kdy se to stalo? Kdy jste se stal kajícným manželem? Poté, co jste zjistil, že spí s jiným mužem?“
„Věřím v odplatu,“ prohlásil jsem tiše. „V odplatu. A v odpuštění.“
„A teď už je tedy pozdě,“ konstatoval. „Diana se od vás nedočkala ani odpuštění, ani dítěte.“
„Od vás také ne.“
„Nikdy jsem neměl v úmyslu dát jí dítě, Rogere.“
„Ne, ale i kdybyste chtěl, nebyl byste toho stejně schopen, nebo ano?“
„Samozřejmě že byl. Myslíte si, že jsem impotentní?“
Řekl to rychle. Tak rychle, že jen moucha by zachytila nanosekundové zaváhání. Nadechl jsem se. „Viděl jsem vás, Clasi Greve. Viděl jsem vás… ze žabí perspektivy.“
„Co to ksakru melete, Rogere?“
„Viděl jsem vaše reprodukční orgány z mnohem větší blízkosti, než bych býval chtěl.“
Spatřil jsem, jak se mu ústa pomalu otevřela, a pokračoval jsem:
„Na latríně nedaleko Elverumu.“
Greveho ústa vypadala, jako by chtěla něco říct, ale nic z nich nevyšlo.
„Přiměli vás tak promluvit, když jste seděl v tom sklepě v Surinamu? Sáhli vám na varlata? Bití? Nůž? Nepřipravili vás o chuť, jen o schopnost reprodukce, že? Zbytek šourku vypadal, že byl sešitý hrubou nití.“
Greveho ústa teď byla zavřená. Rovná čára ve zkamenělém obličeji.
„To vysvětluje ten fa…
