Sedm
Proboha, co se to s tebou děje? Slaughter za sebou zavřel dveře a roztřásl se. Jsi na pokraji zhroucení. Napadne tě kočka a ty vyvádíš, jako kdybys ještě nikdy nepoužil zbraň. Co je to s tebou?
Chybí mi trénink.
Spíš se z tebe stal slaboch a měkota. Poklidný život na venkově, o kterém ses zmínil tomu pisálkovi, ti opravdu zachutnal. Kčertu, máš tady takový klid, že když tě pak poškrábe zdivočelá kočka, ztratíš nervy a málem si naděláš do kalhot.
Ne, to není pravda. Dělám svou práci a dělám ji dobře.
Sám víš, že si lžeš do vlastní kapsy. Roky a roky se snažíš a myslíš si, že líp už to nejde, a musí přijít nějaký skutečný problém, aby sis konečně uvědomil, že jenom proplouváš a ani o tom nevíš.
Kčertu, vždyť já ani nevím, jestli se alespoň snažím.
Ale víš. Ta vnitřní prázdnota. A samoobsluha. Ti dva kluci. To, co ti udělali.
Chceš sám sobě dokázat, že za něco stojíš.
A to byla zajisté pravda.
Stál uprostřed malé útulné kuchyně, hleděl na dva chladicí boxy po okraj naplněné ledem a plechovkami piva a měl sto chutí si jednu hned otevřít. Ale napít se dříve, než nabídne ostatním, by se rovnalo veřejnému přiznání slabosti. V jejich očích by to možná slabost nebyla, ale v jeho rozhodně ano. Zvedl jeden box a vrátil se na verandu.
„Dobrá, takže co navrhujete?“ zeptal se patologa. Doufal, že pivo uvolní atmosféru.
„Bez ohledu na vaše tvrzení se na tu kočku chci podívat. Řekněte svým mužům, aby dávali pozor na zvířata, která se chovají nějak podivně. Já zatím zkontroluju v nemocnici, jestli si někdo nenechal ošetřit pokousáni. Faktem bohužel zůstává, že toho moc udělat nemůžeme, dokud nedojde k další nehodě.“
„Jestli k ní dojde,“ ozval se po chvíli ticha Rettig.
„Ano, jestli k ní dojde, ne až. Alespoň v to musíme všichni doufat,“ poznamenal Slaughter.
„A nečekejte, až uvidíte psa nebo kočku s pěnou u huby. Tyto symptomy se objevují až v pozdějším stadiu choroby,“ řekl patolog. „Co hledáme, je bezdůvodný útok zvířete na člověka. Naprosto iracionální agrese.“
Slaughterovi zablikalo v hlavě. „To je dobré.“
„Co?“
„Přesně totéž jste říkal o těch psech, co žijou v horách.“
Všichni zmlkli.
Jsou jako zařezaní, pomyslel si Slaughter, a pak si uvědomil, že ticho je mnohem hlubší. Střelba ustala. Ohlédl se ke stáji, za níž se vynořila skupinka rozesmátých mužů, kteří se častovali žertíky a za chůze schovávali zbraně do pouzder. Došli k verandě a mnuli si ruce radostným očekáváním. Pivo už čeká.
„Kdo umřel?“ zeptal se jeden z nich, když si všiml, jak pohřebně se všichni tváří.
„Máme jistý problém. Posbírali jste prázdné nábojnice?“
Všeobecné přikyvování.
„Dobře. Až budete mít chvilku času, znovu je naládujte. Možná je budeme potřebovat.“
Ruce natahující se pro pivo strnuly uprostřed pohybu.
„Musím zkontrolovat koně,“ řekl Slaughter. „Pojďme se projít. Cestou vám povím, o co jde.“
Seskočil z verandy. „Moc toho k povídání není,“ ozvalo se za ním. Slaughter se otočil, ale hned viděl, že slova neplatila jemu. Pronesl je Rettig, který poodstoupil a bavil se s Dunlapem.
Rettig si Slaughterova pohledu všiml. „Opravdu nevadí, když si s ním promluvím o tom, co se stalo v komuně?“
„Sakra, na to teď kašlu,“ odsekl Slaughter a vzápětí se v duchu pokáral. Fakt začínáš být protivný, kamaráde. Dohonil ostatní a kráčel ke koním.
