11. cesta
Den nesliboval nic dobrého. Od té chvíle, co jsem poslal robota do opravárny, měl jsem v bytě stále větší nepořádek. Nic jsem nenašel na svém místě. Ve sbírce meteoritů se uhnízdily myši a ohlodaly ten nejkrásnější chondrit. Když jsem vařil kávu, uteklo mi mléko. To elektronické nemehlo někam uschovalo utěrky a kapesníky. Měl jsem ho poslat na generálku již tehdy, když mi začal střevíce vymazávat krémem na boty. Místo utěrky jsem vzal zavděk kusem starého padáku. Vystoupil jsem na půdu, oprášil meteority a nastražil myší pasti. Všechny vzorky jsem nasbíral sám. Není na tom nic tak těžkého, jenom je třeba se k meteoritům přikrást zezadu a polapit je do síťky. Náhle jsem si vzpomněl na topinky a seběhl dolů. Samozřejmě byly už spáleny na uhel. Hodil jsem je do výlevky, která se vzápětí ucpala. Jen jsem nad tím mávl rukou a šel se podívat do dopisní schránky. Samá běžná pošta - dvě pozvánky na kongres kamsi do nějakého zapadlého provinčního koutu v mlhovině kraba, letáky doporučující vodičku na leštění raket, nové číslo Raketového cestovatele - zkrátka nic zajímavého. Zbývala mi ještě tmavá objemná obálka uzavřená pěti pečetěmi. Potěžkal jsem ji a otevřel.
Tajný zplnomocněnec pro záležitosti Napokálie má čest pozvat p. Ijona Tichého na konferenci, která se koná dne 16. t. m. v hod. 17.30 v malém sále Lambretana. Vstup jen pro pozvané a bude kontrolován.
Žádá se, aby toto sdělení bylo zachováno v tajnosti.
Podpis nečitelný, razítko a druhé červené razítko napříč:
VĚC KOSMICKÉ DŮLEŽITOSTI. TAJNÉ!!!
Nu, konečně něco, řekl jsem si v duchu. Napokálie, Napokálie... někde jsem to jméno slyšel, kdybych jen věděl kde. Podíval jsem se do Kosmické encyklopedie, ale tam jsem našel pouze Napolánii a Nepempilii. To je zvláštní, řekl jsem si. Ani v Almanachu nebylo to heslo uvedeno. Ano, teď to opravdu nabývalo na zajímavosti. Určitě to bude nějaká Tajná planeta. - Záhady, to je moje, zabručel jsem a začínal se oblékat. Bylo teprve deset, ale musel jsem brát v úvahu, že mi robot zase něco natropil. Ponožky jsem našel téměř hned. Byly v ledničce. Už se mi zdálo, že dovedu sledovat myšlenkové pochody toho zmateného elektronického mozku, když jsem byl postaven před holý fakt: kalhoty nebyly k nalezení. Žádné kalhoty. V šatníku visely jenom frakové kabáty. Prohledal jsem celý dům, dokonce i raketu jsem prošťáral, ale výsledek byl nula. Přišel jsem pouze na to, že ten snaživý nemotora mi vypil všechny zásoby oleje ve sklepě. Musel to do sebe nalévat po demižónech, protože ještě před týdnem jsem je všechny spočítal a byly plné. To mě tak dohřálo, že jsem se vážně rozmýšlel, zda ho nemám dát do šrotu. Již pár měsíců si voskem ucpával sluchátka, protože se mu ráno nechtělo vstával. Mohl jsem na něj pak zvonit, až by mi ruka upadla. Vysvětloval to svou roztržitostí. Hrozil jsem mu, že z něho vyšroubuji pojistky, ale s ním to ani nehnulo. Věděl, že ho potřebuji. Podle vzoru Pinkertonovy detektivní agentury jsem si celý dům rozdělil na dílčí úseky a pustil se do systematické prohlídky, jako kdybych hledal ztracený špendlík. Konečně jsem našel potvrzenky z prádelny. Ten darebák všechny moje kalhoty odnesl do čistírny. Ale co se stalo s těmi, které jsem měl na sobě včera? Na to jsem si za žádnou cenu nemohl vzpomenout. Zatím nastalo poledne. Dívat se do ledničky bylo zbytečné - kromě ponožek tam byl jenom dopisní papír. Byl jsem zoufalý. Šel jsem do rakety, oblékl si kosmický skafandr a kráčel k nejbližšímu obchodnímu domu. Lidé se sice za mnou na ulici ohlíželi, ale nakoupil jsem si dvoje kalhoty, černé a šedé, vrátil se ve skafandru domů a ustrojil se. Pak jsem odjel do čínské restaurace navztekaný jako všichni čerti. Snědl jsem, co mi dalo a spláchl svou zlost lahví moselského. Když jsem koukl na hodinky, viděl jsem, že se blíží pátá. Celý den jsem promarnil.
Před Lambretanem nestál žádný vrtulník, ani auto, ba ani raketa. To je opravdu přísně tajné, blesklo mi hlavou. Přes rozlehlou zahradu plnou jiřin jsem přišel k hlavní…
