Solange Marriot
RIEN DU TOUT, OU LA CONSÉQUENCE
(Ed. du Midi)
Nic, aneb důslednost není jenom knižním debutem paní Solange Marriotové, ale i prvním literárním dílem, které dospělo k hranicím spisovatelských možností. Není to žádné veledílo krásna; pokud je to nutné, nazval bych je arcidílem poctivosti. Právě totiž nezbytnost poctivosti je oním červem, který nám dnes ohlodává celou literaturu. Jejím největším trápením je totiž pocit studu, že není možné být současně spisovatelem a člověkem zcela, tj. naprosto vážně poctivým. Zasvěcení do literatury působí totiž utrpení, velice podobné tomu, co pociťuje citlivé dítě, když se mu dostane sexuálního poučení. Šok dítěte je formou vnitřního nesouhlasu s genitální biologií našich těl, která jako by se dožadovala odsouzení z hlediska dobrého vkusu, zahanbení a stud i šok spisovatele opět vyplývá z toho, že si uvědomil nevyhnutelné lži, jichž se při psaní dopouští. Existují lži, které jsou nevyhnutelné, například motivované mravně (když lékař lže smrtelně nemocnému), literární lež k nim však nepatří. Někdo musí být lékařem, a tudíž jako lékař musí nezbytně lhát; neexistuje však žádná nutnost vést pero po čistém papíře. Minulost neznala tyto rozpaky, neboť nebyla svobodná: v období víry literatura nelže, jedině slouží. Teprve když se emancipovala, tj. vymanila z vykonávání těchto nezbytných povinností, začala krize, jež dnes nabývá žalostných, neřkuli přímo obscénních podob.
Tristní: neboť román popisující svůj vznik je napůl zpovědí a napůl chvástáním. Trochu, ba dokonce dost lží zůstalo i v něm: to literáti po řadě vycítili a začali postupně stále více psát na úkor tvorby fabulační o tom, jak se píše, a po nakloněné rovině posléze tato metoda sklouzla k dílům hlásajícím nemožnost epiky vůbec. Takže román nás pojednou zve do své šatny. Leč taková pozvání bývají vždy dvojsmyslná - pokud nejsou vysloveně dohozením prostituce, zůstávají koketérií: ale vlichocovat se namísto lhaní je totéž jako přijít z deště pod okap.
Antiromán se snažil být mnohem radikálnější: zejména se rozhodl zdůraznit, že není iluzí ničeho: "autoromán" byl jako kouzelník, odhalující podstatu svých triků obecenstvu; antiromán už neměl nic předstírat - tím méně demaskujícího se černokněžníka. Co tedy? Slíbil nic nesdělovat, o ničem neinformovat, nic neoznačovat - prostě jen být jako oblaka, židle nebo strom. To vypadá v teorii hezky. Avšak zklamal, neboť ne každý se může ihned stát pámbíčkem, tvůrcem autonomních světů; a vůbec už jím nemůže být literát. O prohře rozhoduje soubor souvislostí; na nich, čili na tom, co zůstává ve výpovědi zcela nevyřčeno, závisí smysl sdělení. Ve světě Pánaboha žádné kontexty nejsou, mohl by jej tedy opravdu nahradit pouze takový svět, který je stejně soběstačný. To se v jazyce nikdy nepodaří, i kdybyste se stavěli na hlavu.
Co tedy zbylo literatuře poté, když si uvědomila vlastní neslušnost? Autoromán je částečným striptýzem, antiromán je de facto (bohužel) formou autokastrace. Právě tak jako skopci uražení vlastní pohlavností ve svém mravním svědomí provádějí na sobě strašlivé operace, tak i antiromán vyklešťoval nešťastné obludné tělo tradiční literatury. Co tedy ještě zbylo? Nic, kromě románků s nicotou. Protože ten, kdo lže (a jak víme, spisovatel musí lhát) o ničem, ten zcela jistě přestává být lhářem.
Bylo tedy zapotřebí - a v tom tkví právě dokonalá důslednost - napsat nic. Ale může takový úkol mít vůbec smysl? Napsat nic to je totéž jako nic nenapsat. Takže…?
Roland Barths, autor letitého eseje Le degré zéro de l'écriture k žádnému takovému podezření nedospěl (navzdory své perfektní oslnivosti je to duch mělký). Nepochopil tudíž, že literatura pokaždé cizopasí na inteligenci čtenáře. Láska, stromy, park, nadšení, bolení uší - tomu všemu čtenář rozumí, protože se s tím setkal. Kniha může pochopitelně přestavět nábytek v čtenářově hlavě, ovšem pouze tehdy, pokud tam už nějaké kusy nábytku před čtením byly.
Pouze ten, kdo konkrétně něco dělá, jako třeba technik, …
