Bylo nedělní odpoledne - jedna z nejotravnějších částí týdne. Dnes ale něco i mě - pavouka věčně zalezlého v temných zákoutích - vytáhlo na jarní slunce. Procházel jsem parkem a míjel skupinky lidí, kteří se snažili zpříjemnit si den a zapomenout. I já chtěl zapomenout - na svět plný krve a násilí, v němž stále větší moc získávalo několik náboženských šílenců, oznamujících pomalu každý druhý týden konec světa. Tomu se obvykle snažili pomoci několika desítkami kilogramů vhodně umístěné trhaviny. Zlaté časy hromadných sektářských sebevražd a zdvořile klepajících jehovistů. Současní sektáři vám v rámci šíření víry klidně vyrazili dveře a slovo boží do vás natloukli baseballovou pálkou.
V konečném důsledku bylo jedno, kterým směrem obrácený kříž ta či ona církev vyznává. Obzvláště když zprávy o zohavených obětech nočních mší uváděl hlasatel s obligátní náušnicí ve tvaru muří nohy.
Zrovna jsem míjel mladého taťku, vedoucího za ručičku svou ratolest (hotová maloměstská idylka, nebýt roztomilé černé bundičky s pentagramem na zádech), když z posprejované lavičky vstal uhrovitý puberťák v černém roláku. Chvíli se pokoušel udržet balanc. Pak vytáhl z igelitky rozmáchlým gestem perkusní revolver a přeskakujícím hlasem začal vyřvávat cosi o posledním soudu a slasti pekelných plamenů. Z očí mu přitom koukal do vymytého mozku implantovaný fanatismus a zabijácká dávka pervitinu. O důvod víc zalehnout za nejbližší strom.
Ostatní už také stačili zmizet a jen tak mimochodem zaujmout co nejvýhodnější pozorovací stanoviště - vždyť kdy něco podobného uvidí i jinde než v televizi.
Jen muž s děckem v náručí nebyl dost rychlý.
Feťák rozvážně zamířil. Nemohl netrefit. Zcela zřetelně jsem viděl čůrky potu stékající po obou aktérech dramatu, jen děcko vřeštělo, že chce vanilkovou zmrzlinu. Pak se ozval výstřel.
Kulka zasáhla hlavu ječícího haranta a se zmenšenou silou projela ramenem jeho otce. Zabijákovi to zřejmě nestačilo, vytáhl z tašky kuchyňský nůž a už vůbec neovládaje své pohyby spadl na bolestí a hrůzou řvoucího muže.
A já se jen díval. Oči mne nepříjemně pálily. Nedokázal jsem ani mrknout a srdce mi bilo ve stále divočejším rytmu. Ozvalo se zběsilé zavrčení plné bezmocného vzteku z mého hrdla. Věděl jsem, že od tohoto okamžiku už nikdy nebudu jen pozorovatel.
Hučení krve ve spáncích. Vyskakuju na nohy a utíkám. Dychtivé oči přihlížejících pálí do zad. Záblesk dlouhého nože mizí v útrobách. Mumlání šílených, nesmyslných slov.
Přeskakuju mrtvolku s roztříštěnou hlavou a uklouznu po rudém trávníku.
Konečně jsem tady.
Prsty jsem zaryl do husté mastné kštice a odtrhl to šílené zvíře od jeho kořisti. Těžká bota přistála na jeho čelisti. Zaslechl jsem zřetelné křupnutí a jeho tvář zkrášlil úsměv, který mu nejspíš odstraní až plastický chirurg s dlátem. Feťák sice vzápětí zhasnul, ale já už v té chvíli nedokázal přestat. Kopal jsem a bušil do té kvičící trosky, dokud mě něčí ruce neodtrhly. Hlouček přihlížejících se tvářil stejně dychtivě a prázdně jako před chvílí a mě náhle osvítilo hrůzné poznání - z celé téhle bandy jsem byl jediný opravdový člověk.
Dál si toho moc nepamatuju. Jen houkačky přijíždějících sanitek a policie. Sice jsem - patrně v rámci prevence - schytal pár ran obuškem, ale nakonec si mě naložila sanitka a ne anton. Ačkoli jsem nic necítil, měl jsem do hloubky pobodaná a rozdrásaná zápěstí. Při pohledu na jehlu kapačky mizející v žíle jsem konečně odpadl.
Ty sny bych přál jen velice omezenému kroužku nepřátel. Cesta z nemocnice do řad D.S.B. pak byla velice krátká. Když jednoho dne ohlásila sestra návštěvu, nenapadl mě samozřejmě nikdo jiný než policie. Vklouzl jsem do naškrobených a dezinfikovaných prostěradel a začal se potit. Podle toho, co jsem vydoloval z doktorů a sestřiček, ležel ten vraždící sektář na vedlejším oddělení a po tom kopanci do hlavy se zmohl jen na nesrozumitelné blábolení a dělání do plenek. To vypadalo i s polehčujícími okolnostmi na takové dva roky nepodmíněně.
Do pokoje vplula vůně orch…
