„Není tu něco jako autopilot?“ řekl Ten druhý, když se stroj zase jednou nebezpečně propadl. Koruna nějakého stromu nám šlehla přes podvozek.
Autopilot! Po dlouhé době dobrý nápad. Zmáčkl jsem příslušné tlačítko a nastavil volič z anglického slova ‚BOJ‘ na ‚EKO‘. Vrtulník sice zpomalil na sotva tři sta kilometrů za hodinu, ale okamžitá spotřeba klesla o čtyřiadvacet procent. Číslice na ukazateli doletu se změnila z čtyř set devadesáti na šest set sedm.
Co víc – mohl jsem pustit knipl a dát nohy z pedálů.
Hned jsem se potil o půllitr na pět kilometrů méně.
* * * * *
Za slabou třičtvrtěhodinku se na obzoru objevily první žlutočervené duny, nad kterými se chvěl rozpálený vzduch. Pilotova krev nepříjemně páchla, a přestože byla zaschlá, rojily se v ní mouchy. Bůh ví, kde se ve vrtulníku vzaly. Přelezl jsem dozadu a začal si prohlížet, co z vybavení se bude hodit. Autopilot udržoval výšku mezi sty a sto padesáti metry a udržoval kurs. Jeho přesným vytyčením jsem se zabýval tu uplynulou třičtvrtěhodinu. Přes pochybovačné řeči Toho druhého jsem byl přesvědčen, že jsem místo, kde je saladin, odhadl dostatečně přesně.
„Škoda, že s tím vrtulníkem neumíš pořádně, to by byla zbraň,“ řekl Ten druhý.
„Jo, to by byla. Doufej, že nás nad pouští nesundá nějaký pitomý automatický kulomet, nebo raketa. A že tam nelétají Cizinci – ostatně ti tam asi nelétají právě kvůli těm protileteckým pastem. Stejně jako Ruffusovy vrtulníky.“
„Přestávám mít tvé plány rád,“ div se nepokřižoval Ten druhý. „Začínám tvé plány nenávidět,“ opravil se.
Dolil jsem kanystr i obě polní lahve vodou z železné zásoby vrtulníku a do brašny k pavoukům nacpal dávky potravin. Do jedné ze tří brašen po bratrech jsem přendal všechny kinetiny a triády, co jsem našel, a jednu triádu si hned píchl. Jinak vzadu nic zajímavého nebylo.
Vrátil jsem se na pilotní sedadlo, a protože jsem neměl co na práci, rozhlížel jsem se po kontrolkách, přístrojích a vypínačích a snažil se vzpomenout, k čemu jsou. Bylo jich tam mnohem víc než v saladinu a vedro, svištění turbín a klapot rotoru uspávaly.
„Hele, máme čtyři rakety,“ ukázal jsem na jeden z displejů. Řekl jsem to hlavně proto, abych neusnul.
„Ty víš, jak se odpalujou?“ i Ten druhý mluvil nějak malátně.
„Hmm,“ řekl jsem, protáhl se a na chvilku zavřel oči.
* * * * *
Asi jsem trochu spal, protože když jsem je znovu otevřel, číslo na ukazateli doletu bylo jen sto padesát.
„Poušť pod námi vypadá jako zmrzlé moře,“ řekl jsem a hlasitě se té nablblé, tisíckrát turistickými průvodci omleté frázi zachechtal. Ale ta poušť tak zrovna opravdu vypadala. Foukal silný protivítr a hadi písku, ženoucí se nad zvlněným povrchem, vypadali jako živí.
„Neměl by se zapnout radar?“ zeptal se Ten druhý.
„Proč?“
„Kdyby nás dolétali pronásledovatelé...“ pokrčil mými rameny.
„Proč se namáhat – stejně neumím manévrovat. Buď můžeme letět rovně, nebo nás něco sestřelí, nebo spadneme, až vypnu autopilota – v nejlepším případě až dojde kerosin. Víc možností není.“
„Snad se aspoň pokusíš přistát?!“
„Ale to víš že jo.“
* * * * *
Ulétli jsme pět set devadesát kilometrů, když červené světélko signalizující kritický stav paliva začalo blikat a kdy se ozvalo hlasité houkání, oznamující pád do pěti minut.
„Tak jo,“ dotáhl jsem si pásy, rozhlédl se po rychle ubíhající poušti a po krátkém zaváhání vypnul autopilota.
* * * * *
Ovládat vrtulník v silném větru není žádná velká zábava. Obzvlášť, když to neumíte. Buďto padal, nebo se vzpínal jako kůň. Chvílemi jsem hrůzou řval já, chvílemi Ten druhý. Chvílemi jsem měl žaludek v krku, chvílemi na opačné straně. Pak jsme byli tak nízko, že do předního skla začal šlehat písek. Do toho stále houkala signalizace paliva.
Nedokázal jsem zařídit, aby se vrtulník ve vzduchu zastavil.
„Musím vypnout zapalování!“
„Ještě jsi moc vysoko!“
„Patnáct metrů je moc vysoko?!“
Na to, jak jsme letěli nízko, jsme stále letěli dost rychle. Duny se proti nám hnaly jako stádo šílených mastodon…
