Jak jsem uskočil, zamotaly se mi nohy – naštěstí jsem neupadl. To už má levá ruka pumpovala závěrem brokovnice a proudy broků se napřely proti pružinovitě kráčejícím nestvůrám.
Měl jsem bohužel nabito jen pět ran – vzduch se přesto naplnil kusy tkání, hořícími vlasy a výtrysky černé krve. Když jsem poslední ranou zasáhl jednoho z mrtváků do pupku, hlavou mi kmitla věta, kterou kdysi dávno strýc Damián popisoval dědovi, jak byl kdosi nešťastnou náhodou na střeleckých závodech zblízka zasažen brokovnicí do břicha: ‚Střeva byla všude po stromech,‘ řekl tehdy strýc Damián.
‚Nechte toho, před tím klukem!‘ zakřikla je babička.
V místnosti samozřejmě stromy nebyly, ale byl tady strop a na zdech ty listnaté ozdoby.
Když jsem vypálil poslední ránu, nevěděl jsem, že byla poslední. Trhl jsem závěrem, namířil... a po cvaknutí úderníku se mi ruce nejbližšího mrtváka zaryly do ramen. S protézou se pozadu chodí strašně špatně.
Zespodu jsem mu vrazil hlaveň brokovnice pod bradu – viděl jsem, jak mu vylezla za vyceněnými zuby. Trhl jsem, zakroutil a začal ustupovat i se šklebící se hlavou na hlavni.
* * * * *
Do schodů jsem na protéze i při maximálním vypětí dosahoval asi takové rychlosti, jako mrtváci – špatně se jim ohýbala kolena. Bohužel jsem se musel jednou rukou odrážet od zábradlí, tak jsem nemohl nabít brokovnici, a bohužel jsem nemohl použít jinou zbraň, protože ve volné ruce jsem tu brokovnici musel nést – s obrovskou afro-hlavou se nevešla do závěsu. Za druhým mezaninem se mrtvákům začala kolena rozhýbávat a začali dotahovat – blesklo mi, jak podobné to je zážitku z Německa: podzemí, schody, mrtváci...
„Akorát tu není nikdo, kdo by tě z toho dostal,“ zadýchaně vyrazil Ten druhý.
* * * * *
Na posledním schodu před dalším mezaninem se mi za rameno zahákla šedivá ruka s dlouhými černými nehty a málem mne strhla dolů.
Zatímco mrtvákům se klouby rozhýbávaly, já už jsem skoro nemohl – táhnout do kopce celou svou výbavu, s jednou nohou...
Další mezanin byl ten, co jsem na něm likvidoval automatické kulomety.
Sekera byl opřená o protější zeď a z vydrolené omítky nad ní trčela očazená, roztřepená hlaveň. Přes ostrou bolest vystřelující z pahýlu jsem mezanin kulhavě přeběhl – získal jsem tím asi vteřinu k dobru.
Ale stačila.
Hlava z brokovnice na mne naposledy mrkla, rozkřápl jsem ji o zábradlí, zarazil zbraň do závěsu a otočil se k mrtvákům čelem.
Anatomicky tvarovaný topor sekery jako by někdo vyřezal podle mých prstů.
A ruce mám na rozdíl od nohou docela silné.
* * * * *
Po několikaminutovém tréninku jsem začal i přes hromady těl postupovat. Jakmile jsem mrtváky zatlačil ke schodům, ještě se to zrychlilo. Řekl bych, že mrtváci mají mnohem měkčí hlavy, než normální lidé. I když, žádnému normálnímu člověkovi jsem zatím hlavu sekerou nezkoušel.
Zatím.
Sestupoval jsem pravidelným tempem. Po běhounech na schodišti tekly bystřiny mrtváckých tělních kapalin a dokonce zurčely. Nevadilo mi to, protože hrubé podrážky mých bot neklouzají.
Bylo slyšet jen pravidelné svištění sekery, křupání a praštění kostí, a duté rány, jak se těla kácela. Bylo jedno, kolik mrtváků proti mně jde – na schodišti mohli být maximálně tři, čtyři vedle sebe. A to jsme se sekerou hravě stíhali.
* * * * *
Když jsem se prosekal zpátky do čekárny s popelníky a rozšvihl poslední kudrnatou hlavu, zjistil jsem, že se nahlas směju. Když jsem si to uvědomil, smích ustal, jako když utne. Jako když sekne.
„Stává se z tebe veselá kopa,“ řekl Ten druhý a znělo to tak divně zakřiknutě.
Opřel jsem sekeru o zeď a nabil brokovnici. Se sekerou jsem se ale nějak nemohl rozloučit – dal jsem si ji tedy do závěsu místo pušky; topůrko mne tlouklo do stehna a za krk mi teklo něco studeného a mazlavého, ale nevadilo mi to.
„Nová doba chce nového člověka.“ Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem tuhle větu slyšel.
V chodbě, kde předtím čekali mrtváci, byl koberec tak nasáklý černou krví, že mi hlasitě bublala pod podrážkami. Opatrně jsem vykou…
