Miny přestaly létat stejně nečekaně, jako začaly.
Kolem saladinu vířily temné mraky dýmu, a byly temné i v režimu násobeného světla — nepřežila jediná zářivka a požáry uhasly nedostatkem kyslíku.
Na „střeše“ saladinu se zatím usazoval prach. Poznal jsem to z toho, že při pohledu nahoru byla tma větší než při pohledech do boků. Tma nahoře byla navíc skvrnitá, jak se prach usazoval nepravidelně. Stačí rychlost vyšší než pět kilometrů za hodinu a prach sklouzne jako po ledě.
„Pohyb na šesti hodinách,“ ozval se hlas palubního počítače. To je z letecké terminologie a znamená to, že se něco hýbe vzadu. Palubní počítač nezaútočí na neznámý předmět, dokud ho neoznačím za cíl slovem ‚Pal!‘.
„Jenom mrtvák,“ řekl Ten druhý. Šeredná zaprášená tvář se přitiskla k pancíři a od prstů po nátěru stékaly tmavé kousky, jak se pokoušel prodrápat dovnitř.
„Pohyb na šesti hodinách.“
„No jo pořád,“ řekl jsem. Napadlo mne, že by se, než se dým usadí, dalo proklouznout pro T-Klíč.
Saladin se otřásl. Otočil jsem hlavu a nevěřícně se podíval na mrtváka. Přece nemůže otřást...
Za mrtvákem čněl mohutný černý stín.
Strhl jsem si řidičské brýle — radar mi zatím na hlavním monitoru zobrazil zelenými, modrými a červenými čarami celý vnitřek haly. Kvůli lepší orientaci byly stěny naznačeny jen konturami — pohled byl jakoby od stropu. Viděl jsem šest saladinů, jeden modrý křížek a těsně za ním červený bod, který se sléval s dlouhým červeným obrysem.
„Co to sakra je?!“
Jonáš si lepil na bradu náplast, a tak zdvihl hlavu až po mých slovech. Místo hrušek a jablek viděl totéž co já. Kdo někdy sledoval obrázek z podobného vojenského radaru, ví, že modří jsme „my“, zelené jsou překážky a červený je nepřítel.
Ten červený hranatý obrys nás začal tlačit dopředu.
Dupl jsem na brzdy. Pohyb se trochu zpomalil — měnící se číslo v rohu levého monitoru udávalo, že jsme tlačeni rychlostí deseti metrů za minutu. Než jsem šlápl na brzdy, bylo to dvaadvacet metrů za minutu. Ta věc za námi musela být ještě mnohem těžší než saladin.
Zařadil jsem ‚Zpět‘ a přidal plyn.
Na servisním monitoru se skoro okamžitě objevilo schéma našeho pohonu. Nejdřív zabírala jen přední náprava, pak se rychle přidala druhá, třetí i čtvrtá. Saladin se roztřásl, až mi začaly drnčet zuby. Pak se začaly uzavírat diferenciály. Rychlost, kterou nás ten cizí stroj tlačil, poklesla na čtyři metry za minutu.
Mrtvák se dostal mezi čelo Cizince a nás a rozplynul se. Nedovedl jsem si představit věc, která dokáže utlačit vzpínající se třísettunovou masu saladinu — navíc opatřeného pneumatikami, které jsou schopny dosáhnout na tom kterém povrchu maximální možné přilnavosti.
Cizinec nás očividně chtěl namáčknout na zeď — podle radaru už to bylo jen kousek. Vlastními silami se nebudeme schopni osvobodit, obloží nás výbušninami a vystřelí na měsíc.
Co mám dělat, co mám dělat, co sakra mám dělat?! křižovalo mi hlavou.
„Drž se!“ zařval jsem na Jonáše, přestože bylo možné mluvit docela potichu. Jedinými zvuky bylo řinčení špatně upevněných věcí a tlumené vytí našich turbín.
Přeřadil jsem ze zpátečky na jízdu vpřed, sevřel obě křídla volantu, dal plný rejd vpravo a dupl na plyn. Při takovém manévru je na dostatečně kluzkém povrchu saladin schopen piruety.
Od kol létaly kusy podlahové krytiny a betonu, cizí stroj nám narazil do boku, pak jsem za zoufalého pískání signalizace narazil bokem radlice do stěny a pak do nás podruhé narazil Cizinec a přiskřípl nás mezi sebe a zeď.
Dupl jsem na plyn, kola začala bezmocně prokluzovat, zařval jsem „Forsáž!“, turbíny zavyly, saladin se jakoby přikrčil a po několika nekonečných sekundách se vyrval.
Na příkaz ‚Forsáž‘ stroj akceleruje z nuly na sto za 2,9 sekundy. Akutně ale hrozí poškození turbín, a hlavně přetížení reaktoru.
Jak jsme se vytrhli, zrychlení mne zarazilo do sedačky — během okamžiku jsme jeli šedesátkou. Dupl jsem na brzdy, ale mohl jsem jen s hrůzou sledovat, jak se na radaru blíží protější zeď.
Brzdy po počátečním škubnutí vůbec nezabraly.…
