Leželi jsme na okraji lesa a přes příjezdovou cestu pozorovali temnou siluetu starého domu. Stmívalo se a až na crčení vody v okapech nebylo slyšet nic nepatřičného. Snědli jsme čokoládu, ještě chvilku počkali a už s nasazenými nočními brýlemi jsme se přikradli k deštěm zmáčené zdi a doplížili se podél ní k vratům od garáže.
Byla zamčená.
Vůbec mne nezajímalo, co by mohlo být v domě — zápach hnijícího masa samotu prozradil už hluboko v lese. Vlézt dovnitř a hledat klíče — jen z té myšlenky jsem měl husí kůži. Přestože jsem s brýlemi viděl dobře, koutky očí jsem vnímal těžkou, vodou prosáklou tmu.
Do spáry mezi křídly dveří garáže jsem nasadil čepel aitoru. Včera jsem chtěl — a několikrát! — přetěžký nůž zahodit, ale nakonec jsem vydržel. A jak se teď hodil. Na čepel z chrommolybdenové oceli, naplocho zasunutou pět centimetrů do horizontální škvíry, se může pověsit devadesátikilové závaží — nepraskne a po odlehčení se narovná do původního stavu.
Posunul jsem nůž těsně pod zámek, ukázal Jonášovi, ať ustoupí, a zabral. Podrážky mých bot se zaryly do země, ve svalech mne píchlo a zámek se rozlomil s ostrým kovovým zvukem.
Vklouzli jsme do garáže a... a zažil jsem jedno z nejošklivějších zklamání v životě.
Vonělo to tam krásně olejem, ale žádné auto tam nebylo.
„Kurva!“ zaklel jsem potichu. Jonáš nakrčil obočí, až bych řekl pohoršené.
„Tak tady máš to ‚přesné a promyšlené plánování‘,“ neodpustil si jízlivost Ten druhý.
Adrenalin odezněl, místo něj se přivalila vlna beznaděje a začala se mi třást lýtka, až jsem se musel opřít o ponk. Složil jsem hlavu do dlaní a přemýšlel, co dál. Bylo víc než pravděpodobné, že popelnice samotu během půlhodinky srovnají se zemí. Ale možná až za dvě půlhodinky, možná až za tři. To by se tu dalo chvíli prospat. V suchu...
„Jsi trouba. Pamatuj, že ze všech možností musíš vždycky předpokládat tu nejhorší. Pak můžeš být maximálně příjemně překvapen.“ Ten druhý mi tu nablblou poučku zopakoval dvakrát. Nablblá mi připadá hlavně proto, že je pravdivá.
Popelnici se šrámy po střelách ze zbrojovky musím pěkně ležet v žaludku nebo v čem. Možná že ta, co jsem zničil u MAGNIFICENT SEVEN, byla její příbuzná. Unavený mozek mi přihrál obrázek, jak velká popelnice rodí malou popelnici.
Uvědomoval jsem si, že ta vlastní „popelnice“, ten plechový, viditelný obal, je jenom něco jako planetární skafandr. Jaké asi tělo se skrývá uvnitř. Mozek mi zkonstruoval podobu člověka, jak by vypadal napresovaný do takové věci. Ta podoba se skoro nelišila od nějaké postavičky z disneyovek, na kterou spadla váza.
„Přemýšlíš o pitomostech a...!“
Tentokrát Tomu druhému skočil do proslovu Jonáš, který — s pro mne nepochopitelnou energií — obcházel garáží. Zatahal mne za lem pršáku a ukazoval na něco dozadu.
Byla tam hromada hadrů zavalená haraburdím od proutěných košíku s vypadanými dny po jánevímco.
Protože se Jonáš tvářil stále úpěnlivěji a nepřestal mne tahat za plášť, zahleděl jsem na harampádí pečlivěji. Hromada hadrů nebyla hromada hadrů, ale byla to na několikrát přeložená, zmuchlaná plachta. Zpod plachty vykukovalo něco lesklého — byl na tom zřetelný blátivý otisk malé ruky — právě na to něco lesklého Jonáš ukazoval.
Těžce jsem sklouzl z ponku, a přestože jsem došlápl co nejopatrněji, ostře mne píchlo v kotnících.
Pod plachtou byl motocykl — to lesklé byl kousek předního ráfku. On to ani tak nebyl motocykl, jako spíš motocyklový veterán. JAWA 500 OHC někdy z poloviny minulého století.
Zklamaně jsem se otočil a vrátil se k ponku. „Do toho je potřeba benzin,“ zabručel jsem přes rameno. Hlavně jsem si chtěl zase sednout.
Jonáš zatím zmizel pod polostaženou plachtou. Několik krámů se zřítilo na zem a už tak zvířený prach zaškrabal v nose. Zasychající bláto mi napínalo kůži na obličeji.
Jonáš se vysoukal zpod plachty a nadšeně mával rukama a snažil se mi něco říci. Snažil se tak, že i noční brýle rozeznaly, že z toho celý zčervenal v obličeji. Já jsem zatím vybalil vitamíny a posilující tablety, pár jich s…
