11
„– vidí nit!“ vykřikl zničehonic Henry a s trhnutím se na sedadle humvee posadil. To k smrti vyděsilo Owena, který se právě nacházel hluboko ve svém soukromém světě, kde existoval jen on a bouře a nekonečný pruh světla z reflektorů, jenž mu napovídal, že je dosud na silnici. „Duddits vidí nit!“
Humvee zahnul do strany, dostal smyk, znovu se srovnal. „Kristovy rány, chlape!“ vydechl Owen. „Co kdybys mě příště nejdřív varoval, než začneš takhle ječet?“
Henry si přejel dlaní po tváři, zhluboka nabral dech a dlouze vydechl. „Vím, kam jedeme a co musíme udělat –“
„No dobře –“
„– ale musím ti převyprávět jednu historku, abys tomu porozuměl.“
Owen mu věnoval letmý pohled. „A ty tomu rozumíš?“
„Ne všemu, ale rozumím tomu víc než dřív.“
„Tak do toho. Do Derry máme ještě hodinu. Bude to stačit?“
Henryho napadlo, že je to času víc než dost, obzvláště při řeči z mysli do mysli. Začal od začátku – od toho, co mu nyní jako začátek připadalo. Ne od toho, jak přišli šediváci, ne od byrusu nebo od tchořů, ale od toho, jak čtyři kluci doufali, že uvidí fotku královny uvítacího výboru se zvednutou sukní, ano, právě od toho. Zatímco Owen řídil, plnila se mu mysl sekvencemi navzájem propojených obrazů, vlastně to spíš připomínalo sen než film. Henry mu vyprávěl o Dudditsovi, o jejich první výpravě do Díry ve zdi, o tom, jak Bobr blinkal do sněhu. Vyprávěl mu o všech těch cestách do školy a o Dudditsově verzi hry: oni vynášeli karty a Duddits jim tahal. O tom, jak vzali Dudditse za Santa Clausem – to byl tehdy správně našláplej chlápek. A o tom, jak na vývěsní tabuli co SE DĚJE v DERRY den předtím, než oni tři starší maturovali, uviděli fotografii Josie Rinkenhauerové. Owen přihlížel, jak v Henryho autě jedou k Dudditsovým do Maple Lane, maturitní hávy a čepice naházené v kufru; sledoval, jak zdraví pana a paní Cavellovi, kteří sedí v obývacím pokoji s nějakým pobledlým mužem v kombinéze Plynáren města Derry a jeho plačící ženou – Roberta Cavellová drží Ellenu Rinkenhauerovou kolem ramen a říká jí, že bude všechno v pořádku, je si jistá, že Bůh nedopustí, aby se jejich malé Josie něco stalo.
To je síla, pomyslel si Owen zasněně. Panečku, co ten chlap má v sobě, to je vážné síla. Jak je tohle možné?
Kluci jsou tady v Maple Lane 19 tak častými hosty, že jim Cavellovi sotva věnují pohled, a Rinkenhauerovi jsou ponoření tak hluboko do vlastní úzkosti, že si jich ani nevšimnou. Kávy, kterou jim Roberta uvařila, se ani nedotkli. Je u sebe v pokoji, kluci, sdělí jim Alfie Cavell s chabým úsměvem. A Duddits, který si až dosud hrál se svými figurkami ze série GI Joe – má je všechny –, vstane, jakmile se první z nich objeví ve dveřích. Duddits u sebe v pokojíčku nikdy nenosí boty, ale jedině zajíčkovské trepky, které mu dal Henry k posledním narozeninám – vážně tyhle zajíčkovské trepky zbožňuje, bude je tahat tak dlouho, dokud z nich nezůstane nic než poslepované růžové cáry –, ale dnes je přesto nazutý do bot. Čekal na ně, a ačkoli úsměv má stejně rozzářený jako vždycky, jeho oči jsou vážné. Am eme? ptá se – Kam jdeme? A –
„Vy jste byli všichni takoví?“ zašeptal Owen. Měl dojem, že mu to Henry už říkal, ale teprve teď pochopil, jak to vlastně myslel. „Dokonce už před tímhle?“ Dotkl se obličeje, kde mu na jedné tváři rašilo jemné chmýří byrusu.
„Ano. Ne. Já nevím. Nepřerušuj mě, Owene. Jen poslouchej.“
A Owenova hlava se opět zaplnila těmi obrazy z roku 1982.
