6
Asi v jednu hodinu patnáct jsme byli už zpět na bloku (tedy až na Percyho, který dostal příkaz uklidit skladiště a zlostně se dal do práce) a já jsem se pustil do psaní zprávy. Rozhodl jsem se udělat to u služebního stolu; kdybych si sedl do pohodlnějšího křesla v mé kanceláři, asi bych usnul. To vám jistě zní podivně, uvážíte-li, co se stalo pouhou hodinu předtím, ale mně se zdálo, že od jedenácti hodin předcházejícího dne jsem bez spánku absolvoval tři životy.
John Coffey stál ve své cele, z jeho podivných, vzdálených očí mu tekly slzy – jakoby se to valila krev z nějaké nevyléčitelné, ale podivně bezbolestné rány. Blíže k mému stolu seděl na svém kavalci Wharton, houpal se ze strany na stranu a zpíval píseň, kterou očividně sám stvořil. Nebyl to ani žádný nesmysl. Pokud se mohu rozpomenout, zněla asi takhle:
„Pečínka! Ty a já! Růžová, smradlavá, fuj, fuj, fuj! Nebyl to Billy, ani filadelfskej Roy! byl to ten malej chlapík, ten francouzáckej buzík, kterýmu říkaj Delacroix!“
„Sklapni, trhane,“ okřikl jsem ho.
Wharton se zašklebil a vycenil na mě plnou hubu špinavých zubů. On neumíral, aspoň zatím ne; byl vzrušený, šťastný, v jakési euforii. „Pojď ke mně a udělej mi to, co říkáš?“ řekl roztouženě, a potom se pustil do další verze Tečínkovýho songu, řadě slova vůbec ne náhodně. Něco v něm přece jen bylo. Přece jen v něm byla jakási inteligence, sice nezralá a zvrhlá, ale přece jen inteligence.
Přistoupil jsem k Johnovi Coffeymu. Dlaněmi si utíral slzy. Oči měl zarudlé a jakoby nemocné, a napadlo mě, že je i vyčerpaný. Proč tomu tak bylo, to jsem nechápal. Byl to muž, který dvě hodiny denně trávil na buzerplace, a všechen ostatní čas trávil vsedě nebo vleže ve své cele. Nepochyboval jsem však o tom, co vidím. Bylo to jasné jak facka.
„Chudák Del,“ řekl tichým chraplavým hlasem. „Chudák starej Del.“
„Jo,“ řekl jsem. „Chudák starej Del. Johne, a vám není nic?“
„Už je z toho venku,“ řekl Coffey. „Del už je z toho venku. Není to tak, šéfe?“
„Jo. Ale odpovězte na mou otázku, Johne. Není vám nic?“
„Del už je z toho venku. Von je už šťastnej. Nezáleží, jak se to stalo, ale je už šťastnej.“
Pomyslel jsem si, že Delacroix si to možná zasloužil, ale neřekl jsem to. Místo toho jsem prohlížel Coffeyho celu. „Kde je pan Jingles?“
„Utek támle.“ Ukázal prstem skrz mříže, směrem k cele zpřísněného trestu.
Přikývl jsem. „Jasný, vrátil se zpátky.“
Ale nebylo tomu tak. Dny pana Jinglese na Zelené míli byly sečteny. Jedinou stopu, která po něm zůstala, se podařilo objevit Surovcovi nastávající zimy: pár dřevěných třísek pomalovaných pastelovými barvami a pach mátového cukroví, linoucí se z díry v trámu.
Měl jsem v úmyslu tehdy hned odejít, ale neudělal jsem to. Díval jsem se na Johna Coffeyho a on na mě, jako by věděl všechno, na co myslím. Říkal jsem si, že sebou musím hodit, přichystat všechno na noc, vrátit se ke služebnímu stolu a ke své zprávě. Ale místo toho jsem vyslovil jeho jméno: „Johne Coffey.“
„Ano, šéfe,“ řekl najednou.
Někdy je někdo posedlý potřebou dozvědět se za každou cenu nějakou věc, a právě to byl tehdy můj případ. Klekl jsem si na jedno koleno a vyzul jsem si botu.
