8
V londýnské čtvrti Kilburn bydlí především irské obyvatelstvo, jak republikánské, tak loajalistické, takže někdy by člověk skoro přísahal, že se nachází v Belfastu. Protestantské hospody s Williamem a Mary vyvedenými v barvách na stěnách jakoby z oka vypadly hospodám v Shankhillu, podobně jako se podobaly republikánské hospody svým vzorům na Falls Road.
Dillon, v černé bundě s šálou a v džínsách, se docela nenápadně ztrácel v davu pijáků právě v posledně jmenovaném podniku. Svůj walther měl zastrčený vzadu za páskem. Ačkoliv kolem byla určitě řada těch, kteří ho mohli poznat a jimž se nemohl vyhnout, pevně doufal, že všechno bude v pořádku. Vždyť byl velký Sean Dillon, žijící legenda IRA, a pokud šlo o to ostatní, byly to všecko přece jenom nezaručené pověsti. Navíc měl zbraň jako pojistku.
Nicméně se nic zajímavého nedozvěděl, dokud z Green Tinkeru nevyšel ven a nezastavil se ve dveřích, aby si vedle stánku s novinami zapálil cigaretu. Ve stánku se tísnil nějaký starý muž, který si právě přihýbal z láhve. Jmenoval se Tod Ahern. Hřbetem ruky si otřel pusu a udiveně zůstal na Dillona zírat.
„Ježiši, Seane, seš to ty?“
„A kdo jiný by to měl být?“
Tod byl už dost pod parou. „Děje se něco velkýho? Zkraje večera jsem zahlíd taky Barryho. Jedete vy dva v něčem důležitým?“ Dillon se jemně usmál. „No tak, Tode, o takových věcech bys neměl mluvit. Pšt.“ Usmál se. „Jack se zblázní, jestli se dozví, že jsi ho viděl. Mimochodem, kde to bylo?“
„Když šel zadem do Michaela Collinse. Myslel jsem, že třeba jde za Liamem Moranem. Zrovna jsem vyzvednul tenhle svůj stánek a strkal jsem ho kolem.“
„Tak si to nech pro sebe, Tode.“ Dillon mu podal pětilibrovou bankovku. „A napij se pak na mě.“
Liam Moran stále ještě seděl u stolu a probíral se kupami účtů. Náhle ucítil lehký průvan, který zašelestil v papírech. Když vzhlédl, uviděl ve dveřích Dillona s nezapálenou cigaretou v koutku úst.
„Pozdrav pánbůh vám všem tady.“
Moranovi se v tom okamžiku sevřely vnitřnosti. „Seane, jsi to ty.“
„Jako vždycky.“ Dillon si svým starým zapalovačem Zippo připálil. „Slyšel jsem, že jsi zvečera měl návštěvu, Jacka Barryho.“ Moranovi se podařilo na tváři vykouzlit křivý úsměv. „Ale, kdopak ti nakukal takový nesmysl?“ Dillon si povzdechl. „No, buď se domluvíme jednoduše, nebo to půjde tou komplikovanější cestou, Liame. Co od tebe chtěl a kde je teď?“
„Seane, to je opravdu jenom špatný vtip.“
Dillonova ruka uchopila pažbu walthera s tlumičem, který měl zastrčený vzadu za pasem. Máchl rukou a lalůček Moranova pravého ucha zmizel. Vyvalil se proud krve a Moran se honem chytil rukou za ucho.
„Tak, teď je na řadě tvé pravé koleno. Napříště budeš muset chodit o berlích – možná že už napořád.“
„Ježíši, ne, Seane!“ Morana se zmocnila agónie. „On mi říkal, že jenom zjišťuje, jaká je teď v Londýně situace. Povídal, že je na cestě do Německa.“
„Do Německa – to jistě,“ poznamenal Dillon. „Určitě má tady v Londýně nějakou skrýš. Kdepak to asi je?“
„Jak bych to já mohl vědět, Seane?“
„To je smůla. Tak, tady je to první koleno.“
Dillon namířil a Moran vykřikl. „St. Jaims’s Stairs ve Wappingu. Je tam několik hausbótů. Ten jeho se jmenuje Griselda.“
„Hodný hoch.“ Dillon přestal waltherem mířit na Morana. „Chceš, abych se sem ještě vrátil?“
„Ježíši, ne.“
„Tak drž pusu zavřenou. Určitě znáš někoho, kdo ti to ucho ošetří.“ S tím Dillon odešel.
Ze svého mini coopera pak zavolal Fergusonovi: „Možná že jsem narazil na poklad.“
„Povídejte.“ Dillon ho uposlechl. Nakonec dodal: „Myslím, že ta jeho přítomnost tady je příliš velká shoda náhod. Co chcete, abych udělal? Mám ho sejmout? Nebo můžete třeba povolat protiteroristickou jednotku Scotland Yardu. A oni z toho udělají třetí světovou válku.“
„To je to poslední, co potřebujeme. Kde jste?“ Dillon mu to řekl. „Setkáme se u St. James’s Stairs,“ rozhodl Ferguson.
„To si děláte legraci.“
„Když mi bylo devatenáct, Dillone, byl jsem v Hooku v Koreji, kde jsem pistolí Browning zastřelil pět Číňanů. Začíná mě to n…
